Jan Gregorek: Láska, která propůjčuje zrak

I jeho oči se probouzely pomalu. On si ale myslel, že je to svět, který ještě spí, že je to jeho ložnice, jeho byt. Na chvíli ještě zavřel oči a zase otevřel v naději, že se mu zaostří vidění. Ale nic. Sedl si na postel. Paleta jeho světa byla prázdná. A venku, venku zatím mladé slunce hladilo střechy domů. Paprsky šplhaly po střeše kostela a pozlatily kříž. Byla neděle a ženy s šátky se vracely ke svým mužům na hřbitovy, v novinách zabalené květiny s trny, které kdysi ranily jejich muže. Drásají zlomená srdce.

Ještě si ale pamatoval večerní, do krvava odřené slunce, nebe černé a děravé nebe od hvězd a klenby měsíce. Pamatoval si rozčesanou oblohu s mraky. Jeho paleta dne byla prázdná a jeho oči živé. A vlastně ani nevěděl, že venku sněží. Rozpoznal, že bude pršet několik vteřin před deštěm, ale se sněhem to nedokázal.

Těžko vstával z postele. Často hledal důvody proč vlastně vstát. Aspoň jeden důvod. Nakonec vstal, šel do kuchyně a připravil si snídani.

Ta žena, kvůli které vstával každý den, byla tím důvodem. Vstával s nadějí, že tento den bude aspoň jako ten včerejší. Ta žena měla kaštanové vlasy a velké oči, to ještě dokázal rozpoznat. A měla také krásný hlas. A taky dokázala krásně psát. Maily od ní byly začátkem jeho dne. Dovedla psát lehce a nenuceně a jednoduše. Zdánlivě jednoduše. Její slova měla hloubku. Jen kousek jejích slov čněl nad povrch, ale pod povrchem se skrývala myšlenka, hloubka citu, která vychází z čisté duše. Počítač poslušně četl její slova a on poslouchal. A její slova. Slova jako ledovec, když smysl a velká věc se skrývají pod vodou a vyjádřeny jsou jen tou malou špičkou ledu na povrchu.

Nechal si ta slova číst počítačem pořád dokola. Na monitoru měl její fotku. Měla velké oči. Připomínaly mu květiny. Byly to Sněženky. A počítač už monotónním hlasem dočetl poslední slova té ženy. A on jí pak psal zpátky. Písmeno za písmenem. Psal dlouho a den se měnil. Slunce se pomalu a potlučeně, unavené z celého dne, trmácelo za obzor a den již vysílený, s oblohou raněnou od večera, ode všech problémů lidstva, ode všech cest, ode všech slov básníků, od barev malířů. Paprsky toho slunce psaly do oken a na zem a pouštěly se po střechách a pomalu barvily svět.

A slunce svými štíhlými prsty opouštělo jeho byt. Pomalu. Hladilo chodníky a opouštělo střechy, padalo od oken a kříž měl tu návštěvu jako poslední, měl dlaně odřené do krvava a nohy probodnuté, z boku se mu valilo tisícileté svědectví o křivdě. A on seděl, před sebou obrázek své ženy. Staré věty plné lásky, vyznání a pak si nechal číst počítačem její slova.

Její mramorové jméno pod křížem a utrpením spasitele. Ne nemá sílu tam jít a to ne kvůli své slepotě.

A když už venku byla tma a měsíc se už nepokrytě představil, seděl sám ve svém bytě. Tmu mu pročesávaly světla počítače. Jeho žena, její kaštanové vlasy, slova, která mu psala, ta poslední slova. A on tiše seděl u monitoru a cítil, jak mu večerem tluče srdce.