Jindřich Kandl: Internet a můj handicap

Popíši Vám svůj příběh nemocného člověka, jehož život zásadně ovlivnily informační technologie. Mé onemocnění paranoidní schizofrenií se počalo rozvíjet plíživě po dvacítce. Zpočátku za mnou do baru, kde jsem pracoval jako provozní, začali docházet mrtví štamgasti. Někteří mi tvořili příjemnou společnost při práci, zdálky jsem je vítal, jiní mi naháněli hrůzu. Přátelé jen kroutili hlavami.

Postupně přicházely další vize a pocity. Vzduchem poletovali tvorové podobní medúzám z hlubin. Nacházel jsem nejkratší cestu z Brna do Šanghaje přeložením mapy světa a probodnutím obou metropolí naráz entomologickým špendlíkem.

Zažil jsem neuvěřitelné věci.  Zároveň jsem neskutečně společensky upadal a chátral. Ztratil jsem podnájem i práci, přestěhoval se k mamince. Mé chování muselo nabývat těch nejbizarnějších podob, z nichž sprchování se v zimníku vroucí vodou a naopak okopávání záhonků pouze v růžovém dámském negližé uprostřed únorových mrazů patřilo k těm decentním.

Maminka se mnou nevydržela. Býval jsem hodně zmatený, dost na to, abych nedokázal zastavit sešup na dno. Odešel jsem bydlet k otci bez špetky pochopení. Přátelé ze skautu mě jednou pozvali na tábor. Vítali mě jako ztraceného syna. Dlouhou dobu jsem nebyl mezi lidmi, ale nebylo mi různé poplácávání nepříjemné.

Vše změnil okamžik, kdy Dlouhé Bidlo přiložil do táborového ohně prkno, pod nímž bylo v zemi mraveniště. Nářek stovek zaživa upalovaných lesních kamarádu se pro mě změnil v nářek všeho živého na naší planetě a to jsem neunesl. Utekl jsem do lesů. Běžel jsem s pěnou u úst do naprostého vysílení, padl k zemi. Po chvíli vstal a běžel dál. Byla tma, já neustále zakopával, zaplétal se do pichlavých keřů, padal do strží.

Po několika dnech jsem dostal společnost. Byl jí obrovský mořský had, který elegantně proplouval mechem a šel si cílevědomě za svým. Chtěl mě. Úprk před bolestí světa se změnil v boj o přežití. Zase byla noc, nevím kolikátá už, zapletl jsem se do pasti na zvěř. Hlavou mi proběhla myšlenka na dravce v pasti odkusující si končetinu. Otřásla mnou hrůza nad takovým pomyšlením. A had stále v patách. Nechal jsem v pasti botu a dál prchal bos.

Celé dny jsem jedl pouze bobule, stěží rozlišitelné od srních bobků, pil rosu z květů. Bylo mi zle, cítil jsem se slabý. Přátelé, nevím, nevím, jak by to dopadlo! Nemít v kapse mobilní telefon, snad by moje kosti našel příští rok nějaký houbař. Ale mohlo by se to stát i napřesrok.

Takhle mě pátrající policie lokalizovala v lesích České Kanady a zajistila mou záchranu. Následovala léčba chodidel a série elektrošoků. Návrat k otci s pořádně vymazanou pamětí, plným invalidním důchodem 3 tisíce a odhodláním zachránit svůj život před definitivním úpadkem.

Člověk si musí dávat pozor a vystříhat se hříchu utajování aktiv. Důkladná inventura často prokáže značný majetek a bankrot pak nelze zdůvodnit. Během hospitalizací se mnou nikdo pořádně o chorobě nehovořil. Teprve teď jsem zasedl k internetu a četl o schizofrenii všechno. Populární články, vědecká skripta, debaty…

Pochopil jsem, co je blud,  halucinace, našel tam popis vlastního sociálního stažení. Dostal jsem do rukou mocnou zbraň: NADHLED. Co víc, ve chvíli, kdy už jsme se s otcem nemohli navzájem vystát, našel jsem na internetu SPÁSU.

Seznámil jsem se tam s úžasnou chápavou dámou, stali se z nás přátelé. Po čase mi  nabídla bydlení na statku, který sama nezvládala obhospodařovat. Žiji teď u ní a nikdy jsem nebyl spokojenější. Sice nemám peněz, ale věnuji se smysluplné práci v blízkosti někoho, kdo na mě v mých slabých chvilkách dohlédne bez odsuzování. Mám o koho se opřít! Chtěl bych vzkázat, já paranoik, všem, kteří upozorňují na ztrátu soukromí a zneužitelnost internetu mocnými: jsem převážně bezmocný a internet mi pomohl nalézt smysl života!  K nezaplacení.