Jiří Šedý: BARIÉRY! BARIÉRY?

Jen tak sedím u okna a pozoruji stmívající se oblohu. Uvědomuji si nekonečnost vesmíru, který nemá žádné bariéry.

Bariéry je pojem, který vynalezli lidé. Tímto pojmem omezují nás, lidi, kteří se narodili
s nějakou odlišností. Tedy i mne, člověka s Downovým syndromem.

Moje myšlenky plynou dál. Co je ještě na světě bez bariér? Existuje něco, co nemá bariéry
a lidé jako já mají možnost jednat svobodně, jak si každý člověk zaslouží? Každý bez výjimky?

Jak se tak rozhlížím, můj pohled zalétá k počítači. A hned mi bleskne hlavou myšlenka. Internet!

Ano, to je ono. Systém, který pracuje bez omezení, bez bariér. Je dostupný každému človíčku. Člověku na vozíčku, člověku nevidomému, člověku s problémy sluchu, a také tedy
i mně, člověku se zdánlivě sníženým intelektem. Tento punc mi dali lidé. Ale na každém člověku záleží, jestli se naučí pracovat s internetem, zda mu internet bude pomocníkem, přítelem a rádcem. Zde nejsou stanoveny žádné bariéry, ty si může jenom člověk stanovit sám.

Moje myšlenky plynou dál. Představuji si sama sebe jako člověka s nějakým tělesným handicapem. Může snít o tom, že jednou vyleze na nejvyšší horu světa a rozhlédne se nekonečností obzoru. Potom sedne k počítači a hledá. Nalezne fascinující pohledy
z Kilimandžára, až se dech tají. Nesní, ale realisticky se noří do tajů nádherné přírody
a nechává se unášet úchvatnými scénami přírody. Je součástí putování a jeho přítel internet mu umožňuje nemožné. Nestaví před něho bariéry a funguje bez předsudků a mýtů.

Vracím se do reality a dále přemýšlím. A co já? Člověk, který se narodil s Downovým syndromem, tedy člověk mentálně postižený? Podle předsudků mám být člověkem, který hodně věcí nechápe, špatně se učí a obtížně se vzdělává. Celý život bojuji s nedůvěrou v mé vlastní síly, občas s ponižováním a někdy s úsměšky. Bez zaměstnání, bez....ale s bariérami, které staví někteří lidé z neznalosti a hlouposti.

A co můj počítač a internet? Můj přítel, který na mne nespěchá a trpělivě čeká, až dobře zformuluji myšlenky. Nechá mne svobodně experimentovat s různými programy, které mi nabízí. Jen jeho blikající, zelené světélko mne ujišťuje o své přítomnosti. Někdy mi také, jako správný přítel, dává najevo, že toto už tedy opravdu odmítá a začne na mne rozzlobeně, rudě svítit. Proč také ne, když mu dávám neuskutečnitelné instrukce. Ale zase jako dobrý přítel mi odpouští a pracuje dál. Vede mne cestou informací a poznání. Obohacuje moje myšlení, rozšiřuje můj obzor a nabízí mi uklidnění.

Chci mít přátele? Není nic snazšího. Od toho je Facebook. Můžu navázat kontakt podle svého uvážení, tedy mám výběr, o kterém se mi dříve jenom snilo. Chci si s někým popovídat
a mám málo peněz na telefonický rozhovor? Co tedy program Skype?

A tak mizí bariéry. Internet mi umožňuje setkávat se s lidmi, se zvířaty, se sportovci a umělci, s přírodou a vesmírem, s politiky, kterým mohu napsat svůj názor, i když po pravdě, kdo ho čte a respektuje? Ale nesedím nečinně a nečekám, že za mne někdo něco udělá.

Ani můj přítel internet neudělá za mne nic. Musím se naučit s ním spolupracovat, ne ho ovládat. Učit se využívat toho, co mi nabízí. A není toho vskutku málo. Učí mne žít smysluplně a když vidí, že už sedím u počítače dlouho, zkrátka se „kousne“ a je to.

Posílá mne tím mezi lidi, abych se pokusil zbourat bariéry lidské hlouposti, závisti a zloby. Vyzbrojil mne tou nedokonalejší zbraní. Vědomostmi, vírou ve vlastní schopnosti a nadějí, že vždy bude při mně stát a pomáhat mi v mém lidském údělu.

Přítel můj nejmilejší, můj internet.