Kateřina Málková: Telefon a schizoafektivní porucha aneb panna a orel

Měla jsem mnoho telefonů, ale každému jsem byla věrná až za hrob. Vždy jsem je dostala jako dar a budiž mi přičteno k dobru v listině Boží, že jsem si těchto darů vždy patřičně vážila. Nikdy jsem nezatoužila po novém telefonu z pouhé marnivosti a touhy po nových věcech. Mé telefony se dočkaly úctyhodného stáří, a přestože už byly dosti invalidní, musely dále pracovat, stejně jako my.  Ať už jim nesloužila tlačítka nebo display, nebo netelefonovaly, vždy jim šlo alespoň něco.

Můj nejstarší telefon, Siemens C35i – od sestry vím, že tento typ už důstojně straší v muzeu – byl mým velmi dobrým společníkem v dobách izolace v psychiatrické léčebně. Nebýt hodných sester, které nám telefony vždy skoro na celý den zabavily, nejspíš by mi bývala hrozila exekuce. Milovala jsem hovory se svými přáteli a spojitost mezi jejich délkou a cenou mi v epizodách mánie zcela unikala.

Možná v mém životě figurovaly ještě další telefony, ale stejně jako je to s životními láskami, zapsaly se mi do paměti pouze tři. Druhým z nich byl královský telefon Nokia 6200, kterému už teď nefungují tlačítka a baterie, což si dávám za vinu. Jednou v noci jsem si k posteli postavila otevřenou lahev s vodou a vedle ní telefon a svým divokým snem způsobila, že se v té vodě několik hodin topil. Přesto, díky jeho tuhému kořínku, je stále ještě funkční, a co je hlavní: fotí.

Tento telefon, jak jsem mnohým srovnáním při své fotografické praxi zjistila, je jedním z nejlepších a hlavně nejzajímavějších fotoaparátů. Jeho zásadní předností jsou rozličné efekty, které lze při focení použít, z kterých jsem si oblíbila zejména solarizaci. Je to efekt, který umožňuje zajímavou práci se světlem, zajímavější než například experimenty se starými manuálními fotoaparáty. Jakkoli se to může zdát absurdní, povedlo se mi z obrázků focených mobilem uspořádat tři úspěšné výstavy. Proto tento dnes již nemohoucí telefon stále hýčkám, je mi zdrojem jednak estetického potěšení a jednak pro nás nemocné tak nedostatkového sebevědomí.

Důsledkem zdravotních neduhů mé Nokie je holá nutnost mít v současné době telefony dva. Nokii chovám ve vatě v šuplíku a na obyčejnou práci mám telefon takřka dřevorubecký, jakýsi minimalistický typ telefonu, Samsung E1120. Jeho vzhled není nijak pěkný, ale když je člověk skromný, je i tolerantní. Nemá barevný display, a pro každou funkci má jen jedinou, často hroznou možnost. Nicméně je člověk zproštěn nepříjemného rozhodování a zoufalého vymýšlení osobitých vyzváněcích tónů. Navíc má tento telefon jednu úžasnou vlastnost, jeho budík je natolik výkonný, že vzbudí i blázna. Kdo někdy bral Zyprexu, ví, o čem mluvím. Pro tuto úctyhodnou vlastnost jsem telefon přezvala „Drtička švábů.“ Všichni, kdo jej slyšeli zvonit, se shodli na tom, že je jeho zvuk naprosto nesnesitelný. Co víc si přát?

Při vzpomínce na své telefony musím jednoznačně zhodnotit jejich osobitou jedinečnost. Každý přinesl něco svého do mého života a přispěl svou troškou do mlýna mé těžké každodennosti. Drtička švábů mě vždy spolehlivě vzbudila, tím pádem se dobře rozvíjel můj pracovní život. Nokia mi pomohla najít místo ve světě umění, což bylo zásadní v hledání mé ztracené identity. A můj nejstarší telefon Siemens byl mojí rodinou a přáteli v dobách nejhorších muk.