Ladislav Kratochvíl: Havaj

Stále jsem nevěděl, jak se pozná, že už je člověk bohatý, ale přišel jsem na to půl roku po tom, co jsem dostal nápad vyrábět "Běžný prací prostředek". Za nekalou soutěž jsem pak vysoudil tolik peněz, že jsem je ani nedokázal spočítat. Ano. Člověk se stává boháčem ve chvíli, kdy si nedokáže spočítat, kolik peněz vlastně má.

"lnu, nastal čas užívání," řekl jsem si a koupil na Havaji malý útulný domeček, nic velkého, jenom 300 m², kde se celé dny příjemně nudím.

Abych tu nudu zahnal, posílám si občas řidiče pro pár děvčat a pro muzikanty do klubu, kam chodím, aby přijeli trochu rozptýlit "starého kocourka", jak mi děvčata říkají. A protože dnes byla nuda k nevydržení, poslal jsem si pro ně už po obědě.

Tyhle Havajanky bych mohl při tanci pozorovat celé věky. Jejich tanec totiž vždycky vypadá tak, jako by chtěly pouhým vrtěním zadku setřást tu minisukničku z listí, co mají na sobě jako jedinou část oděvu.

Pokaždé si myslím, že už se jim to povede a ony se o to opravdu snaží a kroutí zadky a boky tak, aby se jí zbavily co nejrychleji, jenomže ona jim nikdy nesklouzne ani o kousek.

Ležel jsem v hamace, v jedné ruce sklenku whisky a zaposlouchán do hudby, pozoroval jsem děvčata, jak střídavě tančí nebo dovádějí v bazénu, přičemž nikdy nezapomněly na to, aby u mě vždy dvě byly a mohly mě ovívat palmovou ratolestí, dolévat sklenku či něžně houpat.

Když se asi po hodině všechny mé společnice vystřídaly, nabídla se jedna, že mi udělá relaxační masáž, a já jsem neodmítl. Masáž od krásné Havajanky je totiž ta největší slast na světě a ona to dělala tak pěkně, že jsem slastně přivíral oči a představoval si, co by se s ní dalo ještě dělat, když mi v ruce začala úplně vibrovat sklenka s whisky. Otevřel jsem oči, abych se podíval, co se děje a už nebylo odpoledne, byla tma, jako v ranci.

Seděl jsem totiž ve vlaku domů a v ruce mi vibroval mobil, že už budu vystupovat. Mám v něm aplikaci s jízdními řády, která podle informací na internetu ukazuje, kde právě jsem, a nařizuji si vibrace na chvíli před vystupováním. Z vlaku v dnešní době ani nejde poznat, kudy projíždí. Ve městech jsou vidět převážně pouze protihlukové zdi a nádražní budova s nápisem je vidět málokdy. Za oknem se pouze mihne nástupiště a přes zavřené okno je na přečtení cedule tak půl vteřiny. Za tmy neví přes černé okno vidět ani ta protihluková zeď.

Ve vlaku navíc ani nejde jít k řidiči, aby zastavil, když se přejede kousek za zastávku, jako v autobusu. Když se přejede ve vlaku, nastává dilema, co vyjde levněji. Jestli zatáhnout za záchrannou brzdu a platit pokutu, nebo se vracet třeba 50 kilometrů (rychlík). A když se přejede dejme tomu Děčín a další zastavení jsou až Drážďany, přidává se k tomu, jestli mají v Drážďanech na nádraží bankomat České spořitelny.

Je hodně situací, kdy je člověk šťastný a tohle byla jedna z nich. Byl jsem šťastný, že to mobil s internetem ohlídali a nepřejel jsem na další zastávku, která je o 20 kilometrů dál.