Lenka Krejčíková: Peříčko

Leccos jsem již psala, ale takový zmatek v hlavě, jaký mám po přečtení motta této soutěže, jsem ještě neměla. Pouhých 600 slov? Snad...

Začnu tedy od svých šestnácti let, kdy jsem nastoupila studium střední ekonomické školy. Je tomu již hezkých pár let. Původně jsem toužila pracovat v mateřské škole, ale politické podmínky, samé jedničky a jediná protekce – v ekonomické škole.

Abych pravdu řekla, mé první setkání s tehdejším „počítačem“ bylo přirovnáním se setkáním
s dinosaurem. Nejdříve prováděl pravý opak, než jsem po něm požadovala, ale čas vše vyřešil. A programování? Ani učitelka nevěděla, o čem mluví.

Ale školu jsem zvládla. Poté devět let mateřské a – zaměstnání – ekonomka školy. BUM! Sice dinosauří mládě... Moje silná vůle jej překonala. Zvykla jsem si považovat počítač za běžnou denní potřebu.

Pak ale přišla znenadání nemoc. Vážná! A já musela do invalidního důchodu. Zdravotní, pohybové problémy a k tomu výchova čtyřech dětí. Takže počítač? Pouhé vzpomínky!

Pravda, mobilní telefon, to bylo o něčem jiném. Pomáhal mně udržovat nejen vztah s přáteli (stejně jako počítač), ale i přivolat si pomoc při náhlých zdravotních problémech.

Život se se mnou nemazlil a já zůstala s francouzskými holemi, vozíkem a hlavně – s maminkou. Můj zhoršující se pohyb mi stále více znemožňoval styk s přáteli a vyřizování úředních a jiných problémů. Díky nim jsem nakonec i psychicky padla až na dno. V té době mně velice pomohla maminka rozhodnutím zakoupení notebooku.

V době, kdy mne nejvíce zradila psychika, mně pomáhal mobilní telefon. Měla jsem veliké problémy se jakkoliv spojit osobně s kýmkoliv. Takže mým jediným spojením se světem byl právě mobil. Začala jsem si přes něj vyřizovat úřední i jiné záležitosti, zbavovat se bezmoci. Nikdo, kdo si neprožil něco podobného , nepochopí!

Donutila jsem se více seznamovat  s počítačem. Nejdříve jsem hrála hry. Přišlo mi , jak bych byla ve svém světě, kde mně vlastně nikdo nemůže ublížit. Toužila jsem neztratit svoji inteligenci, proto jsem začala vyhledávat  výuky jazyků.

Dnes si již píši e-maily i chatuji s přáteli. Díky počítači jsem si našla mnoho nových přátel – i se stejným onemocněním, jímž trpím já.

Domlouvám si přes internet důležité informace ohledně pomoci při mých problémech přímo s odbornými lékaři.

Také fotky rostoucích vnoučátek si zde ráda prohlížím. V neposlední řadě raději píši než mluvím. Vyhledávám si literární a malířské soutěže přes google. Každé, které mohu, se zúčastním. Prostě můj obrovský koníček!

Snažím se udržovat v pohybu alespoň horní část těla, proto si přes internetové stránky vyhledávám ruční práce – pletení, háčkování, korálkování, apod.

V dnešní době pro mne není problém si zařídit i internetovou či mobilní banku, platit si potřebné platby a sledovat pohyby na účtech.

A nemluvě o nákupech. Ráda, jako každá žena, jsem probírala regály, plné zboží. Ale dnes vybírám z mnohem větší nabídky, v klidu, pohodě, s rozmyslem. A ony řeči: „To tady musíte překážet s tím vozíkem?“, apod., také nepotřebuji poslouchat.

V poslední době mn začaly zrazovatt veškeré svaly těla. Padám do bezvědomí jako hruška se stromu. Mohu říci, že mně mobilní telefon již dvakrát zachránil život.

Dalo by se psát ještě mnoho a mnoho, ale těch 600 slov....

Pro někoho jsou tato slova jako peříčko ve vzduchu. Ale my, handicapovaní, my víme moc dobře, jak těžko a dlouho to peří dopadá.