Linda Albrechtová: Hra osudu

Společným jmenovatelem tohoto příběhu je písmo - nejprve Braillovo a později to elektronické. Jsem takřka nevidomá, proto jsem se od mala učila Braillovo písmo – onen známý hmatný šestibod. Tehdy nebyly informační technologie zdaleka tak rozšířeny, a už vůbec ne zpřístupněny člověku se zrakovým handicapem. A tak zatím pošta probíhala pomocí klávesnice Pichtova psacího stroje, obálky a známky.

V rámci procvičování Brailla jsem si našla „dopisovací“ kamarádku.Byla to skoro stejně stará dívka z jiné školy. Já byla jedináček a přítomnost sourozence mi moc chyběla. S novou kamarádkou jsem měla pocit, jako bych získala sestru. Časem jsme si s onou dívkou (Sandrou) získaly vzájemnou důvěru a staly se z nás nerozlučné přítelkyně. Později mi kamarádka svěřila své velké trápení. Napsala mi, že jsem jediná, kdo ji může pochopit.

Sandra bydlela na internátu; celý týden odtržená od rodiny, proto jí bylo občas smutno. Dle Sandřiných slov si byly ona a její maminka velmi blízké; Sandra říkala, že je její maminka jako její nejlepší kamarádka. Ránu tomuto vztahu zasadila zpráva, která Sandru zastihla nepřipravenou – měla pocit, že proti ní stojí celý svět a ona není schopná bojovat s osudem.

Dívka vyslechla rozhovor mezi svou matkou a její přítelkyní o tom, zda už není čas na to, aby Sandra věděla, že je adoptovaná, že přece není rozumné jí to tajit… Sandra se v tu chvíli cítila podvedená - bez důvěry své nejlepší přítelkyně, své matky.

Tato zpověď byla poslední, co jsem od své přítelkyně četla. Chtěla jsem jí pomoci, ale jak, co napsat, co říci, aby to bolelo míň či aby to nebolelo ještě víc? Rodina Sandru odvezla do Itálie, kde Sandra měla přijít na jiné myšlenky a nový život v cizí zemi měl rodinu znovu stmelit. Z Itálie jsem dostala jen jeden pozdrav a nic víc. Jak čas běžel, zůstala ze Sandry jen milá vzpomínka.

I můj život měla změnit jedna zásadní zpráva… Bylo to o deset let později, když jsem už byla dospělá žena s racionálním pohledem na svět. V té době jsem studovala již čtvrtým rokem na vysoké škole. Vývoj techniky pokročil a mým nejlepším kamarádem se stal můj notebook s hlasovým výstupem. Dopisy jsem již neposílala v Braillu a obálce, ale bezpatkovou Tahomou a elektronicky.

V té době jsem měla již svůj život, a tak mi nepřišlo odsouzení hodné to, když mi moje matka jednoho dne řekla, že když byla velmi mladá, otěhotněla, ale otec dítěte nebyl na zodpovědnost připraven, a tak se dohodli, že pro miminko bude nejlepší dát jej k adopci. Chtěla jsem vědět o svém sourozenci co nejvíc. Maminka toho věděla však velmi málo – jen narození miminka, a to 31. 12. 1977. V tu chvíli mě napadlo, že má „ztracená sestra“ slaví narozeniny ve stejný den jako má „ztracená přítelkyně Sandra“. Hra osudu stále nebyla u konce…

Pár měsíců na to jsem v emailové schránce našla zprávu od odesílatele Sandra Valencia s předmětem „Nezapomnělas?“. V době spamů a jiné nevyžádané pošty jsem chtěla zprávu smazat, neboť nikoho tohoto jména jsem neznala. Jenže, jak se někdy stává, jsem email neoznačila a nedala smazat, nýbrž odentrovala a text zprávy se zobrazil na monitoru počítače.

Dopis začínal oslovením: „Moje milá přítelkyně“, bylo to od Sandry. A tak jsem náhle mohla číst její životní zpověď, co dělala a jak se měla ta dlouhá léta. Byla už dospělá, stále žila v Itálii a byla šťastná. Událost o její adopci jí prý otevřela oči a prostředí, kde žila, zas příležitost pátrat po své biologické matce. Sandra na závěr dopisu napsala: „Našla jsem svou „ztracenou“  rodinu. A mám mladší sestru. Máme hodně společného – maminku, názory na život a špatné oči...! Miluji Tě, sestřičko!“