Lukáš Hosnedl: Dvakrát měř, jednou aktualizuj

Konečně je to tady! Den d! První rande po pěti letech, a navíc vůbec první s vidící holkou. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Musím se náležitě připravit…

Chystal jsem se dvě hodiny a dal si opravdu záležet. Na Idosu jsem si vyhledal několik spojení ze tří různých zastávek, tak, abych dorazil s dvacetiminutovým předstihem, a ještě i pozdější, kdyby něco nevyšlo. Na webu restaurace jsem si důkladně pročetl jídelní i nápojový lístek a vybral si také několik různých položek. Navigace v mobilu mě sice upozorňovala, že je k dispozici aktualizace map, ale tu jsem se rozhodl nestahovat. Už nemám čas. Raději to risknu se starými, vždyť o nic nejde, doptat se můžu vždycky. A podle Accuweather má dnes být sice zataženo, ale i tak teplo a hlavně bez deště, takže to vychází rovněž ideálně.

Najít vhodnou kombinaci oblečení trvalo nejdéle, rozpoznávači barev se pořád něco nezdálo. Ujistit jsem se ale musel, zalovil jsem v těch několika kusech, které považuji za své nejlepší, a ty na světlo příliš často nevytahuju.

Plný sebedůvěry a spokojenosti nad tím, jak počítám se vším možným i nemožným, jsem tedy konečně popadl bílou hůl a vyrazil do ulic. Schválně, jak dlouho na mně nic nepozná, pomyslel jsem si ještě samolibě, když jsem sbíhal se schodů.

Už za dveřmi jsem s nelibostí zjistil, že všechno mi dnes asi nevyjde. Hned prvním krokem jsem se ocitl až nad kotníky v louži a monotónní zvuk padajících kapek mi z uší v mžiku vyfiltroval všechny ostatní.

”Ale tak co“, zavrčel jsem polohlasně a pokračoval odhodlaně v chůzi, byť už s poněkud menší jistotou.

Na první ze zastávek, které jsem zahrnul do průzkumu, té nejblíž k mému domu, čekám už čtvrt hodiny, ale žádný autobus pořád nikde. Naočkovaná sebedůvěra, klid a nadhled mě zbaběle opouštějí a moje klení je teď už nepřetržité. Konečně to nevydržím a ptám se prvního kolemjdoucího, co se sakra děje, ješitnost neješitnost.

”Vždyť je výluka, pane. Je tu cedule už od rána. Prej kvůli havárii.“

Možná jsem si měl aktualizovat řády. Jejich platnost sice ještě nevypršela, ale přesto se od posledně evidentně změnily…

Štěstí se na mě usmálo až na druhé možné zastávce. Cestou k ní mě ještě zdržel výkop, se kterým jsem se seznámil mnohem důvěrněji, než bych si přál. Spěchat se evidentně nevyplácí, a poslepu už vůbec ne.

”Tys asi taky neměl rande hodně dlouho, co?“ zeptal jsem se ho, když jsem z něj vylézal.

Teď tedy sedím v autobuse a tu dvacetiminutovou rezervu jsem vyčerpal už dvaapůlkrát.

Kašlat na to!

Na cílové zastávce jsem vyskočil ven, ještě než se dveře stačily docela otevřít, a vyrazil klusem s navigací preventivně puštěnou už pět minut. Za zády jsem matně zaslechl jakýsi ženský hlas chrlící rozhořčené protesty na adresu dnešních mladých.

Domníval jsem se, že už mě nemůže nic překvapit, že v mém plánu už nemá co selhat. Mýlil jsem se. Podle všeho jsem si ty mapy aktualizovat měl. Dodnes nevím proč, ale navigovalo mě to úplně jinudy. Trvalo mi další hodinu, než jsem se s pomocí kolemjdoucích z těch divných úzkých uliček vůbec vymotal. A slečna už na mě na místě samozřejmě dávno nečekala, pokud vůbec dorazila.

Ten den jsem všechny informační technologie i s jejich vymoženostmi proklínal až do půlnoci. Teprve později mi došlo, že nebýt jich, nemohl bych se o takové fenomenální rande v podstatě ani pokusit. Na náhody nevěřím, ale zřejmě mě dnešní fiasko mělo naučit trpělivosti a rozvaze při jejich používání. Příště, patřičně poučen, už snad tedy budu mít větší štěstí.