Pavel Partyka: Vodní laskavá náruč

Řecký ostrov Lefkada nás přivítal pozdně letním slunečným dnem. Mírně zakouřené nebe dávalo tušit přicházející dobrodružství. A skutečně, během následujících dnů se obloha mračila a blízké moře nabíralo na síle. Čím dál větší vlny narážely na břeh a tříštily se o mělký okraj. Pomocí internetu sleduji aktuální vývoj počasí a dělám si podrobnou analýzu. Hlasový odečítač rychle přeříkává údaje. Konečně nastává příhodný čas.

Spolu s kamarádkou stojíme na mořském břehu. Krása! Úžas vzbuzující božskou bázeň! Vody proměněné v nezkrotného hřebce hlučí hlubokým hukotem, rozbíjejí se o kamenitou zem! Jako zkušení plavci se odvažujeme přiblížit na dosah mocných kopyt tohoto divokého koně. Láká nás bujný oř v podobě víc jak metr vysokých vln. Sledujeme jeho chování, pozorujeme, kam vrhá svůj žíněný ocas. Nesměle se dotýkáme okraje. Moře zkouší jezdce vyhodit ze sedla, ale nás neodradí.

Vstupujeme do vířících vod. Teď nemohu spoléhat na partnerčiny pokyny, přírodní živel příliš burácí! Jedna z mokrých čepic koňského hřbetu se po mně převaluje, proto instinktivně zadržuji dech a hlídám směr. Mám určitou výhodu, že se dokážu orientovat i bez zraku, vlny se valí jedna za druhou a nedávají mnoho času k váhání. Mocný hřebec ještě zkouší párkrát kopnout, ale já se nevzdávám. Nakonec mé odhodlání postupně přijímá a vítá mne na vodním prostranství.

Daleko od břehu hříva se mění v náruč mořské paní,

která, zdá se, dychtí po milování.

Vykouknuvším sluncem zpoza mraků opojená,

naší odvahou odhodlaná,

- stále smělejší.

 

S větrem vzdychne, velkými ňadry objímá,

silou své rozkoše dojímá,

chvilku jak nezdolná milovnice,

později jak něžná líbezníce,

- tiší a konejší.

 

Rázem trochu vzdorná,

jindy k pohlazení svolná.

Láká vstoupit do měkkého lůna,

jež se chvilku noří a pak zase vzpíná,

- v dotecích vřelejší.

 

Tu zhoupne, jindy uskočí,

jak mladičká děva divočí.

Chvilku se zastaví, nadechne;

a opět hrstí kapek svůdně sekne,

- neskonale krásnější.

 

Něžně obejme, podobná mateřské náruči,

v tanci bujném, nad hladinou se zatočí.

Necháváme se takto dlouho kolíbat.

Však je již dobré myslet na návrat,

vodní víla nás nemíní pustit, mokrých líbánek se vzdát,

- stáváme se bdělejší.

 

U břehu mořská panna tvář svou mění opět v hřebce,

který o břeh dupe křepce,

než na suchou zem vstoupíme,

od vln tučné zahalení schytáme,

- o zážitek bohatší.

Večer potkáváme turistku, která nám vyprávěla, jak celý den zůstala na břehu. „Dnes jenom fotím, protože se neodvažuji jít si zaplavat,“ svěřovala se. „Nevšimla jsem si, že by se někdo koupal, vyjma dvou lidí, kteří se nacházeli kus od břehu a kteří se jen tak pohupovali na mořské hladině. Občas byli vidět, občas se ztráceli v hlubině …“

Chvíli ji posloucháme a pak mimoděk prohodíme: „Ti dva, to jsme byli my.“

„To snad není pravda.“ Její odpověď nedala na sebe dlouho čekat. „Máte můj obdiv. Do takové vody se neodvážíme my, kteří vidíme, ale vy,“ obrací se přímo na mne, „i když nevidíte, troufnete si na tak velké vlny. Po pravdě řečeno, všichni, co tu jsme, vaše počínání obdivujeme.“

„Děkuji za projevené uznání.“ Nechci zůstat u laciného slova, proto dodávám: „S mořskými vlnami je to jako s životem. Kdo se neodváží vstoupit do vody a zalekne se, živel ho nepustí z břehu, zůstane stát na místě, nic nezažije. Když naopak nerozpozná hrozící nebezpečí, může ho silný proud smést. Takový zážitek bude možná ten poslední, který ho v životě potká. Proto jsme před vstupem do vody naše rozhodnutí nejprve pečlivě zvážili.“

S Lefkadou jsme se loučili neradi. Doma sychravo, mlhavo, zima. Otvírám internet. Pátrám, kam se vydat příště. Ano, už to mám. Opět vítězí moře; toužebné přání položit se znovu do jeho vodní laskavé náruče.