Aktuálně

 
Back to top

Rudolf Stuchlík: Internet a můj handicap

K mému životu vždy neodmyslitelně patřil sport. Začalo to plaváním, atletikou, házenou, košíkovou a pokračovalo lyžováním, cyklistikou a vlastně celoživotně horolezectvím. To mně vydrželo až do té osudové chvíle, kdy jsem se potkal s infikovaným klíštětem. Do té doby jsem lezl ve Vysokých Tatrách, Alpách, na Kavkaze, Pamiru, v Turecku, v Mongolsku a také v Himalaji. Tady jsem ještě v pětašedesáti letech vystoupil na 6248 metrů vysokou horu Parchamo. Na své výlety jsem získával prostředky na brigádách, ponejvíce pracemi ve výškách, většinou za pomocí horolezecké techniky. Jako metodik československého horolezeckého svazu jsem vedl hodně cvičitelských kurzů a získal mnoho známých a kamarádů.

Průběh mého onemocnění byl velice rychlý  a velmi obtížný. Když jsem se poprvé probral ze třítýdenního bezvědomí a dvou zástav srdce, dokázal jsem pohnout jenom hlavou. Odevšad mi vycházely různé hadičky a ta z krku mi nedovolovala mluvit. Když se připojil i zápal plic a běžná antibiotika nezabírala, vypadalo to se mnou dost bledě. Pak, ani nevím kdy, se situace začala velmi pomalu lepšit a tak  ještě na „jipce“ začali s mou rehabilitací. Pokroky, byť velmi malé, vzbudily ve mně vůli po uzdravení. Mírné zlepšení hybnosti levé ruky a nohy mě utvrdilo v záměru, že to dokážu. Cvičil jsem tak intenzivně, až mě rehabilitační sestry varovaly, že si spíše ublížím než pomohu. Neposlechl jsem a možná jsem udělal dobře. Po několikanásobném pobytu v rehabilitačních ústavech a lázních se můj stav přeci jen zlepšil. Stále neovládám prsty na pravé ruce a stejná noha se neobejde bez zpevnění kotníku. S francouzskými holemi a v ortopedických botách ujdu tak dvě stě metrů a jinak jsem závislý na elektrickém vozíku. Ze sportů mně zbylo jen rehabilitační cvičení a jízda na rotopedu.

Od rodiny mé dcery jsem dostal notebook a začal jen pomalu objevovat jeho možnosti. Brzo jsem si zařídil bezvadnou věc, internet. Ten mě začal skoro  vracet do normálního života. Nahrazuje mi čtení novin, styk s mými hlavně vzdálenějšími kamarády a umožňuje sledovat dění v mém oblíbeném sportu. Po internetu si objednávám nové knihy a vlastně s ním mohu pohodlně i nakupovat. Díky internetu jsem objevil také výborné časopisy Vozíčkář a Vozka, pro a o životě vozíčkářů. V neposlední řadě mi internet pomáhá i při objednání jízd vlakem s elektrickým vozíkem. Pro lehčí život lidí s postižením je internet nesmírným a ničím nenahraditelným přínosem.