Věra Schmidová: Moje GPS

Kvůli svému postižení jezdím na invalidním vozíku a taky mám dost velké problémy s orientací. Pokaždé mě ale zachrání můj starý mobil, který i bez modulu GPS mi vlastně jako GPSka slouží.

„Mari,“ volám z něho manželovi, který sedí doma u počítače a pracuje. „Nevím, kde jsem, nevím kam dál. Asi jsem zabloudila.“

A manžel otevře mapu v počítači a podle mého popisu vyhledá místo, kde se nacházím, a už mě naviguje, kterým směrem se mám vydat, kterou ulicí mám jet, na které křižovatce kam odbočit. Díky mně se mu stalo hledání v internetových mapách koníčkem a počítač velkým kamarádem. Takže moje bloudění je vlastně velice užitečné. Aspoň pro něho.

Naposledy po mě manžel pátral v areálu fakultní nemocnice. Hromada budov, výtahů a chodeb. Jeden z výtahů mi zastavil tam, kde neměl, a já vystoupila na úplně neznámém místě – na malém dvorku, na kterém nikdo nebyl. Než jsem se stihla rozhlídnout, kde to vlastně jsem, dveře se zavřely a výtah byl pryč. Tlačítko na jeho přivolání tady bylo tak nešikovně umístěné, že jsem na ně nemohla dosáhnout. Teď přišla na řadu opět moje stará dobrá GPSku. Zavolala jsem manželovi, popsala mu celou situaci a on se snažil na mapě areálu nemocnice vypátrat moji polohu. Trpělivě jsem čekala. Mezi tím jsem se chtěla s vozíkem otočit čelem k výtahu. To se mi povedlo tak šikovně, že jsem z vozíku spadla na zem. No hurá! Aspoň, že jsem měla mobil v ruce. Vyťukala jsem nemocniční ústřednu a volala o pomoc.

Jak ale vysvětlit, kde jsem, když to sama netuším. Manžel pokračoval v pátrání a já si klidně ležela na zemi a volala S.O.S.:

„Haló, můžete mi někdo pomoct? Ležím tady na zemi, ale nevím kde.“

„To je ale hloupý vtip!“ Ozvalo se na druhém konci. „A neblokujte nám linku! Ta je tady pro vážnější případy!“

„Ale já vážný případ jsem,“ křičela jsem do už hluchého telefonu.

Zkusila jsem to ještě jednou. „Zavolám na vás policii!“ Zařval někdo na opačném konci a položil. Na můj třetí pokus už ani nikdo sluchátko nezvedal.

Nezbývalo mi nic jiného než čekat a doufat, že manžel moji polohu přece jen vypátrá. Pomohl mi vždy a pomůže mi i teď, věřila jsem.

Už jsem se začala smiřovat s myšlenkou, že tady strávím noc a možná i další den, kdy se nad mým tělem začnou slétat supi a sbíhat divá zvěř a zůstanou tu ležet už jen mé kosti vybělené sluncem, když v tom se otevřely dveře výtahu.

„Tady jste!“ Neznámý muž ke mně přistoupil a začal mi pomáhat na vozík.

„Co to tady provádíte?“ Zeptal se.

„Ležím a opaluji se,“ usmála jsem se na svého zachránce.

„Ale slunce už zašlo.“

„Ráno by ale vyšlo zas.“ Nedala jsem se.

 „Vy jste ale číslo!“ Pousmál se. „ Nevím, jak váš manžel přišel na to, kde jste, ale zburcoval celou ostrahu nemocnice. Už půl hodiny tady chodíme a hledáme vás. Ještě, že, že jsem si vzpomněl na tento, kdysi kuřácký dvorek. Sem už nikdo nechodí a nikdo by vás tady ani nehledal.“ Než jsme vešli do výtahu, ještě jednou se rozhlédl kolem sebe: „Ale asi sem zase začnu chodit. Aspoň udělám něco pro své zdraví - budu kouřit na čerstvém vzduchu.“