Aktuálně

 
Back to top

Eva Zavadilová: Jak mi mobil a internet pomáhají v životě

Jsem obyčejná venkovská ženská. Pracovala jsem v zemědělství a na nějakou vědu a techniku jsem nikdy moc nebyla. Ale přesto jsem uměla prát v pračce Romo, pustit rádio nebo televizi, zacházet s vysavačem či žehličkou.

Až jsem vážně onemocněla, zavedli nám přednostně pevnou telefonní linku. Jiné vymyšlenosti jsem ani neznala. Tenkrát snad ani mobilní telefony u nás nebyly – nebo začínaly první typy. A mě to nijak nelákalo. Kam jsem potřebovala – převážně k lékařům, tam mě dovezl manžel nebo sanitka. A vlastně všechny domácí práce musela za mě dělat dcera. Nesměla jsem to a ono, nezvládla a nemohla jsem další.

V tu dobu jsem měla velké problémy s pohybem všech končetin a hodně se mi zhoršil i zrak, obě oči. Neměla jsem v té době ani mobil, ani počítač, ale pomáhala mi rodina – manžel, dcera všichni doma.      

Nevím, čím to bylo, asi jsem si užila málo toho soužení a přibyly další problémy. Ale potom jsem se na letáčku v nemocnici dočetla, že se zakládá sdružení pro lidi postižené roztroušenou sklerózou. To se mě týkalo a šla jsem se podívat. Do sdružení Roska jsem se přihlásila, tím se i můj život trochu změnil. I když ten první rok byl jakoby váhavý a činnost nebyla moc intenzivní, přesto jsme se scházeli. Potom jsem si všimla, že hodně členů má už mobily docela běžně a i doma začaly melodie z nich vyzvánět z různých stran. A já jsem dostala takový „aparát“ pod stromeček. To už je asi 8 nebo 9 let. Četla jsem mnohokrát pečlivě návod, poslouchala rady od členů rodiny mimo manžela, který byl ještě větším odpůrcem tohoto vynálezu než já.       

Stačí, když řeknu, že při telefonování z pevné linky klidně volal na směrovací číslo adresáta – volaného, a rozčiloval se, že to tam píská a nedovolá se. Když náhodou volal opravdu na telefonní číslo a dovolal se, ohlásil se slovy: „Haló – tady já!“        

No, abych dokončila o mém mobilu -. Moje veliké pouzdro na brýle se zaplnilo různými radami: Vzít hovor – zelený telefonek. Ukončit zmáčknu červený tel. Chci volat – číslo nebo jméno a zmáčknu zelený tel. atd.

Zprávu jsem uměla jen přečíst. Poslat ne. Ani vymazat.

Přede dvěma lety jsem měla jít na totální endoprotézu levého kolene. V té době už většina našich členů v Rosce měla počítač a běžně si psali „meily“. A já jsem si řekla, že když zvládnu tu operaci, koupím si notebook a budu se učit. A stalo se. S operací problémy, s učením taky. Dostala jsem k narozeninám nový mobil. A situace se opakuje. Umím volat a někdy si přečtu zprávu. Ale pomůže mi přece! Můžu si zavolat pomoc, když potřebuji. Mám ho totiž pořád v kapsičce na krku. A ten internet? Je to jako s tím mobilem. Učím se druhý rok. Umím ho zapojit do sítě, už neotáčím myš kabelem k sobě. Dovedu si najet na e-mail.        

Přesto mám radost, když se mi podaří objevit – pro někoho maličkosti docela směšné – třeba jak se píší velká písmena. Ale jsem zklamaná, když mi někdo doma řekne – třeba manžel, že ani za tak dlouhou to neumím. Největší potupou pro mne je, že mě to snad bude doučovat můj desetiletý vnuk Vítek.                                                            

Můj internet -

Nepomůže mi s hygienou, oblékáním, vařením, nákupy, dopravou k lékařům, nezatopí a nepřipraví dřevo na zimu, nepodá mi ruku, neutře mi slzy.

Je to jen mrtvý, studený kamarád.