František Vyhnálek: Bílá hůl, sněhové bílo, mobil a moje cesta domů

Bylo pozdní odpoledne a pěkně zasněženo. A já jsem dojel autobusem do cíle. Reproduktor ženským hlasem zahlásil Hanušovice, potraviny a já jsem musel z vyhřátého autobusu ven do tmavého a zmrzlého mého rodného městečka. Rozloučím se s řidičem. Vstoupím na chodník, vytahuji bílou hůlku, která se mi rozloží, a vykročím domů. Pochvíli si vytahuji svůj mobil, a ten hlasem řekne: „16:59“, myslím si vduchu: “A v telce začíná AZ kvíz.“

Přecházím příjezdovou cestu a vcházím na chodník, který vede přes most nad řekou Moravou. Jsem před hlavní křižovatkou, na které se musím dát rovně. Než přejdu, sleduji světla aut a okolní zvuky. Nic nejede. Zvedám bílou hůl, tím dávám najevo řidičům, že jde zrakově postižený. Došel jsem na další chodník, kde jdu kolem večerky, o kousek dál pak parčíkem. Blíží se vlakový přejezd. To jsou koleje na Jeseník z Hanušovic.

Hned za přejezdem odbočuji do leva a rovnou si to pádím rovně, míjím po levé straně garáže. Teď nastupuje předposlední část cesty ke mně domů. Vlastně, na tomto kopci také míjím po levé straně krásný bývalý komín od bývalého Moravolnu. Tuto dobu, kdy to čtete, už nestojí. Pak pěkně esovitý kopeček. Trošku mně pomáhá sníh, i když je již tma, do toho lehká mlha a vyšlapaná cestička, ale dnes mi moje hlava tolik nepracuje. Únava. Tak 100 metrů dobrý, ale v dalším okamžiku přichází kritická část cesty, točivá část pěšiny do leva a navíc je v této boční části hodně vyšlapaná cestička. No a teď jdu dál, snažím se jít podle hlavní cesty, vím, že půjdu kolem garáže, která je víš a po levé ruce. A u té boční je novostavba.

Jdu, ale něco mi říká, že nejsem dobře. Byl jsem ztracený. Napadlo mne, že zavolám tatínkovi a aby zavolal našemu sousedovi, panu Švecovi, jestli by mi mohl pomoci a přijít pro mne. Tatínkovi jsem popsal, kde jsem. Víte, naši nebyli doma. Jen sousedi. „Snad“.

Za okamžik mi zvoní telefon a na drátě tatínek. Poděkoval jsem. „Pan Švec pro tebe zajde, jen jak se oblékne.“  A já jsem v duchu zvolal: „Jsou doma sousedi, pan Švec, ten je hodný.“

Jen v této chvíli mne něco popadlo, zkusil jsem jít dál. Chytnul jsem se pletiva, pomalu jsem popošel, nahmátl jsem prázdnou tyč v zemi a najednou jsem vstoupil na jiný povrch. Ejhle, byla to cesta, kterou denně chodím k nám domů. Ta cesta Na Vyhlídce. Cesta byla zasněžena, uklizena a lehce posypána proti uklouznutí. Šel jsem domů. Soused právě vycházel z branky. Vysvětlil jsem mu situaci a poděkoval.

Řekl mi: „Když budeš potřebovat příště pomoci, dej vědět, já nebo manželka ti přijdeme. Budeme-li doma.“ Znovu jsem poděkoval a nakonec jsme si ještě řekli pár slov a zasmáli jsme se. Už jen pár kroků, moje branka, zapnul jsem si světla, pak schody, cestička, zase pár schodů a já jsem si mohl odemknout klíči dveře domečku, ve kterém bydlím.

Nebýt mého mobilu s hlasovým výstupem, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo.

Děkuji mému mozku, mobilu, bílé holi, tatínkovi a sousedům Švecovým.

A hlavně, že to dobře dopadlo.