Jana Zlámalová: Internet a můj handicap

Jestli mi internet nějak změnil život? Do nedávna jsem si myslela, že zase tak moc mi do života nezasáhl. Ano, bez internetu bych vysokou školu vystudovala asi s mnohem většími obtížemi; dodnes blahořečím tomu, kdo na Masarykově univerzitě stvořil Informační systém a já jsem nemusela bojovat s vyvěšeným rozvrhem přednášek na dveřích katedry tak, jak to má v paměti ještě má sestra; a tak stejně si neumím dost dobře představit, jak bych získávala informace a respondenty pro své výzkumy, nebýt e-mailu a webových stránek kde jaké náboženské skupiny, kterou jsem zkoumala.

Před nedávnem mi ale moderní technologie v čele s internetem vtrhly do života tak, že jej během pár dní dokázaly naprosto převrátit vzhůru nohama...

Stalo se to jedné slunné dubnové neděle, kdy se ke mně (samozřejmě mailem) dostala informace o aplikaci TapTapSee pro iPhone, která prý dokáže rozpoznat vyfocené věci a dokonce přečte, co je na nich napsáno. Můj moderní technikou nadšený přítel, který v rámci studia vysoké školy pracoval na návrhu téměř totožné aplikace, neváhal ani chvíli a já jsem tak ani ne za dvacet čtyři hodin držela v ruce telefon, který mi měl vrátit zrak.

Vyfotila jsem hrnek a zjistila jsem, že je na něm napsáno Starbuck; vyfotila jsem čokoládu a zjistila, že je oříšková - tu já nerada; vyfotila jsem druhou čokoládu a zjistila, že je s pomerančem - tu já ráda a hned jsem si jí rozdělala; vyfotila jsem oblohu a zjistila jsem, že jsou na ní dešťové mraky a za chvíli taky pršet začalo.

V následujících dnech jsem objevovala další zákoutí iPhonu a výsledkem bylo, že jsem po týdnu nabyla pocitu, že znovu vidím. Na Apple mapě jsem si prohlédla okolí našeho domu a konečně jsem pochopila, která ulice kam vede. Taky jsem si stáhla aplikaci Mladé fronty a po více než deseti letech jsem si konečně mohla každé ráno v posteli zase přečíst noviny. S navigací Blindsquare jsem se zbavila strachu z cest do neznámého prostředí a s pomocí svého vodícího psa jsem konečně mohla dojít i do kavárny nebo obchodu, kde jsem před tím ještě nikdy nebyla.

Celé tohle moje dobrodružství mělo ovšem i svoji odvrácenou stránku a to, že můj pocit návratu do vizuálního světa byl tak silný, že jsem chvílemi zapomínala na to, že vážně nevidím a tak jsem pár dní ve svém bytě neustále do něčeho narážela a o všechno zakopávala. Tahle daň v podobě většího počtu modráků pro mě byla ale dost nízká v porovnání s tím, že jsem se konečně mohla podívat, co mě na ulici obklopuje za budovy a vědět, kam mám jít.

Díky mému nadšení pro značku Apple netrvalo dlouho a já jsem se stala redaktorkou pro magazín Jablíčkář.cz a později i pro SuperApple.cz a tak se mi splnil jeden z mých velkých snů - psát o tom, co mě baví.

A ještě jeden sen se mi splnil... Když jsem přestala vidět, nemohla jsem se dost dobře smířit s tím, že už nemohu popisovat fotky v rodinných albech z cest a že fotky mých rodičů a později přítele se propadaly do chaosu, který jsem nedokázala proměnit ve smysluplný řád.

Když jsme byli ale před nedávnem na dovolené, začala jsem opět díky aplikaci TapTapSee fotit. A co víc, já dokonce vím, co na těch fotkách je a tak je můžu popsat a tak dělat to, co mě v mládí na cestování tak bavilo.

Nevím, možná to bude znít jako velká nadsázka, ale iPhone ve spojení se všemi svými aplikacemi mi změnil od základů život - otevřel mi totiž nevidící oči a já jsem začala dělat věci, které jsem ještě do nedávna považovala za neuskutečnitelné.