Jiřina Róblová: Jak mi internet pomohl

Jsem v plném invalidním důchodu již pátým rokem. Trpím maniodepresivní psychózou, poruchami chůze, rovnováhy a orientace po mozkové příhodě. Přesto „neházím flintu do žita,“ snažím se ve svých padesáti osmi letech žít za pomoci rodinných příslušníků a přítelkyně plnohodnotným životem. Partner mě po návratu z nemocnice opustil – zanechal mi jen dluhy a oči pro pláč. Jedinou útěchu spojenou s nezištnou pomocí mi poskytla celoživotní přítelkyně, spolužačka z gymplu, Simča.

Po rodičích vlastním malebnou chaloupku na Šumavě u Kašperských Hor, kam rády jezdíme. Ten den, kdy jsme na chalupu přijely, necítila jsem se zrovna dobře, proto hned po příjezdu k osamělému stavení jsem vystoupila z auta a šla si  lehnout.

„Tak já tam sjedu sama,“ prohodila Simona při vykládání zavazadel.

„Klidně jeď, nic to není,“ ujistila jsem ji.

Simča tedy odjela do vesnice pro proviant.

Po chvíli mě prudká bolest v břišní dutině přiměla odejít na WC.

Zas ta černá stolice...krev...,z čeho to může být? ptala jsem se sama sebe.

Zatmělo se mi před očima, spadla jsem na studené dlaždičky, uhodila se o umyvadlo a volala o pomoc. Vtom jsem si uvědomila, že chatka stojí o samotě v lese, kamarádka odjela, já se nemohu zvednout, nemám u sebe mobil a ta poslední naděje, že půjde okolo náhodný turista, chatař, či místní hajný je velmi nepravděpodobná. Chataři nejezdí v úterý a kolem chajdy skoro nikdo během pracovního týdne nechodí.

Pud sebezáchovy uvedl do poklusu mé mozkové závity: Mám přece s sebou noťas na flešku, který jsem zapla chvíli před tím, než na mne přišel záchvat! Musím se tam doplazit, poslat z něj esemesku Simoně... Ta nosí mobil stále v kapse! Nabita nadějí na záchranu postupuji stylem šnek + dva šneci + stop – auuu bolí!!! Ale už mi zbývají jen asi tři metry.

Vydrž – už tam budeš, povzbuzuju se  nahlas.

Sláva! Zlatá fleška! Bez ní by mi byl laptop k ničemu...

„Simono, mám záchvat, volej záchranku...hned!!!“ zběsile buším do klávesnice.

Odesílám SMS na kamarádčin telefon a padám na záda vyčerpáním.

„Přineste nosítka, musí na sál, zřejmě jí praskl vřed“ - sklání se nade mnou bílý plášť a oranžové kombinézy.

Podle rektálního nálezu krvácí krátce, ale silně.

„Nejedla jste borůvky nebo živočišní uhlí?“

„Ne,“ nechápu, proč se na to brejlovec ptá.

„Dáme do žíly hned tady, do špitálu je daleko,“ slyším z dálky a nad sebou vidím kapačku.

Ve chvíli, kdy mě ti dva oranžoví nakládali do sanitky, dorazila k chaloupce Simona: „Jéžiš, co se ti stalo? Jen vystrčím paty, už se něco přihodí... Že sem radši u tebe nezůstala!“ Hořekuje a upravuje mi rozrušením vlasy.

„To bude dobrý, neboj, ještě neumírám,“ utěšuju ji nepřesvědčivě.

„Pohlaď můj noťásek, zachránil mě, stačím ještě špitnout  před zabouchnutím dveří,  zapnutím sirény a upadnutím do bezvědomí.

*

„Ty si mi dala,“ Simča mi podává pomeranče.

„Myslela sem si, že umíráš! Bylas bledá jak tahleta stěna!“

„Tu radost ti neudělám, abych umřela dřív než ty,“ směju se a ukusuju z dietní sušenky,  kterou mi položila na postel.

*

Stejně je to krásný, když máš spolehlivé přátele , pomyslela jsem si – já mám Simču a svůj starý noťásek...