Aktuálně

 
Back to top

Josef Hudeček: Telefon pro slepýše

Tím slepýšem není žádný had, jak by se někdo domníval, ale jednoduše někdo takový, jako jsem já – tedy člověk téměř nevidomý. Dlouho mi trvalo, než jsem si připustil, že mezi slepýše opravdu patřím.  Do toho dne D, kdy jsem se probral z toho sebeklamu, že stále ještě vidím na hodinky, po dlouhém pátrání najdu jméno na mobilu, jsem se označení slepýš vyhýbal, jak jen to šlo. Ale od toho dne, kdy jsem jel sám navštívit kamaráda ze Zlína, už vím, že mezi ně patřím.

Ten den  byl jako vymalovaný. Od rána svítilo sluníčko a na obloze ani mráček. Vlakem jsem přijel do Otrokovic a z Otrokovic do Zlína už to byla hračka. Vždyť tuto cestu jsem už tolikrát jel s manželkou. Můj kamarád mně sice vysvětlil cestu k němu domů, ale najednou jsem nevěděl kudy kam. Vyndal jsem z kapsy telefon, abych mu oznámil, že jsem v tom jeho městě ztracen.  Jenže ačkoliv jsem zacláněl telefon rukou, zkoušel se schovat do stínu, jména na displeji ne a ne uvidět.  Volal jsem, ale vždy jsem se dovolal někomu jinému v úplně jiném městě.  V tu chvíli jsem cítil ohromnou bezmoc, takovou, až by jeden brečel. V ten moment jsem si konečně připustil, že jsem slepýš slepý a že se s tím konečně musím něco dělat.

Ke kamarádovi jsem se naštěstí dostal díky jedné hodné paní, která mi v mém telefonu našla patřičné jméno a řekla mi, kde se právě nacházím. Dnes bych se do takových nesnází nedostal.  Zmáčknul bych příslušné tlačítko na mém mluvícím telefonu a příjemný ženský hlas by mi oznámil jméno  kamaráda a já bych se mu pohodlně dovolal.

Proč jen jsem se tak dlouho bránil všem těm vychytávkám, které nám slepýšům tolik pomáhají. Někdy jsou to drobnosti, jako třeba hladinka do hrníčku, abych si už nemusel pálit prsty při zkoušení, jestli mám dostatečně zalitý čaj, nebo mluvící metr, který mi řekne, že ta deska na poličku má přesně ten rozměr, který chci uříznout, aniž bych musel s každou mírou běžet za manželkou.

Už se mi nestane, že nedokážu přečíst důležitý dopis a doma není nikdo z lidí, kdo by mi jej přečetl. Dnes je se mnou doma čtecí zařízení, které mi dopis přečte, a když tomu hned nerozumím, přečte mi ho tolikrát, kolikrát budu chtít a bez řečí.  Občas se spolu i zasmějeme, to když jsem si četl knížku od Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí a můj nedokonalý přístroj ještě neuměl číst krátká slova a větu, kdy Janek ukradl husu a držel ji za krk a před sousedy zmizel za roh chalupy, jsem se dověděl, že husu držel za K.R.K a zmizel za R.O.H.   Zkrátka  můj den D je za mnou, mezi slepýši mám spoustu kamarádů a snažím se pronikat do všech vychytávek a pomocníků, které jsou pro nás připraveny.