Klára Maršálková: Jak jsem získala smartphone

Probudila jsem se o hodinu dřív, než bylo nutné. "Nevadí," říkám si, "alespoň bude na všechno víc času. Klidný start, pečlivá příprava, žádný spěch....." Otevírám okno a i přes hluk, který vydává konvice vařící kávu, životodárný nektar veškerého studentstva, doléhá k mým uším ptačí zpěv. "Když takhle prozpěvují," uvažuji, "to bude asi venku krásně. Však je taky půlka května." Povzbuzena touto úvahou se začínám chystat na poslední zkoušku semestru. "Když dám tuhle," vysvětluji své vodicí fence, "Tak postoupím do dalšího ročníku a to přece stojí za trošku parády." Fenka si jen lakonicky vykusuje neexistující blešku z kožichu, snad aby dala najevo, že ji to vůbec nezajímá. "Vem to teda z druhé stránky," pokračuji neodbytně, "za exota chodím celý rok, tak jednou půjdu za ženskou. Času máme dost, nejbližší bus jede až v půl.“

Ztichlým ranním domem se rozléhá pouze klapot mých podpatků. Na posledním schodišti se k mým krokům přidávají ještě jedny a za okamžik podle štěkotu poznávám sousedčina psa. S úsměvem tedy pozdravím jeho paničku a za přátelského povídání společně překonáváme posledních pár schodů z domu.

„Dneska je ale krááááá.... kdo sem, sakra, dal tu kaluž!“ změním na poslední chvíli svou výpověď v poděšené vyjeknutí a sousedka za mnou začne trpět podezřelým záchvatem kašle.

„Vždyť to psali na internetu, že bude pršet.“

Pokrčím rameny a snažím se rukama alespoň trochu očistit bílou sukni, avšak mokrá skvrna se z míst, která se proti mé vůli rozhodla políbit matičku zemi na uvítanou, neoprašuje zrovna lehce.

Na autobusovou zastávku se dokloužeme už téměř bez úhony. K mé neskonalé radosti autobus přijíždí na čas. Nastupuji a při tom doufám, že fiasko s louží posloužilo jako nutná dávka dnešních katastrof a zbytek cesty i se zkouškou proběhne hladce. Avšak božstva mi dnes očividně nejsou nakloněna: „Prosím pozor, vůz zde jízdu končí. Prosíme cestující, aby vystoupili,“ zahlásí reproduktor nekompromisně a vůbec nedbá mých protestů, že se přece musím dostat ještě o zastávku dál.

„Nějaká výluka,“ smiluje se nade mnou sympatický třicátník, když spatří můj nechápavý výraz. „Psali to na idosu, opravujou tu silnici.“

S povzdechem se tedy vydávám do školy po svých. Odsud tam vedou dvě cesty, jedna podél silnice, druhá zkratkou parkem – tu občas používám, když chci nechat fenku cestou maličko vyběhat. Trochu zalituji, že můj milovaný mobilní telefon, téměř muzejní kousek, nepodporuje žádnou navigaci, cestu podél silnice totiž skoro neznám. Pouštím tedy fenku z postroje, ať z toho aspoň holka něco má, a zkratkou se vydávám jen s holí.

Říká se, že šumění deště uklidňuje. To by mě zajímalo, koho. Mě v tuto chvíli spíš dohání k šílenství. Během snad nejdelších deseti minut tohoto jara se dočvachtám až na konec parku, přivolám si fenku a svižným tempem pokračuji ke škole.

Že přijdu pozdě, s tím jsem se už smířila, ale podezřele krátká fronta spolužáků před profesorovou kanceláří mi ukazuje, jak je moje zpoždění velké.

„Zkouška začala už v půl,“ oznámila mi po chvíli vzájemného hledání rovněž nevidomá kamarádka, „psal to večer mailem, tys to nečetla? Proč jdeš tak pozdě?“

Než jí stihnu vypovědět celý příběh, stojíme už ve frontě samy, a tak není divu, že sotva mi začne odpovídat, pozve nás profesor dovnitř.

„Copak, slečno,“ rýpne si při pohledu na mou špinavou sukni, zablácené podpatky, promočený cop, z něhož splihle visí několik uvolněných pramenů, a pár brailleských poznámek na papíře, který by také nepohrdl ždímačkou. „Vás dneska naháněl parkem nějaký úchyl?“

„Úchyl ne,“ vyprskne spolužačka, „to jen starý telefon. Kdyby měla některý z těch chytrých, se slepeckými aplikacemi a internetem, mohla se na dnešek lépe připravit.“

A tak jsem se stala hrdou majitelkou smartphonu.