Kristýna Mariáková: Internet a můj handicap

Co pro mě znamená internet? Všechno. V tomto prostoru bez hranic nehrají předsudky totiž skoro žádnou roli. Je to právě internet, který lomí můj tichý svět a dává mi pocit komunikační bezbariérovosti. Zatímco u většiny lidí internet jistou měrou destabilizuje jejich sociální vztahy, u mě paradoxně vztahy posiluje. Díky internetu jsem se seznámila s lidmi, kteří mě inspirují a ovlivňují. Potkala jsem lidi, kteří dobyli mé srdce a změnili můj život. Objevila jsem přátele, kteří již dlouhá léta rozjasňují mé dny a podávají mi pomocnou ruku přesně v těch momentech, kdy to nejvíc potřebuji. Internet mi tedy umožňuje být v každodenním kontaktu s lidmi, kteří jsou ode mne na míle daleko a bez kterých si nedovedu svůj život představit. Bez internetu by byly moje dny pravděpodobně všednější, šedivější a smutnější. Je to zkrátka prostor, který přemosťuje geografickou vzdálenost mezi mnou a nejbližšími, a právě proto je pro mě nepostradatelný.

Když jsem poprvé objevila jeho kouzlo, bylo mi nějakých zhruba 7 let. Byly to tehdy začátky internetu, byl bezpečný a kyberšikana ještě neexistovala. Úplně přesně si vybavuji tu chvíli, kdy jsem poprvé datlovala do klávesnice a objevila jiný svět. To jsem ještě však netušila, jak mně a vůbec všem neslyšícím internet změnil život. Všechno rázem dostalo jinou dimenzi a vyskytl se díky tomu pro nás natolik podstatný aspekt – nezávislost. Neslyšící tak mohli veškeré své potřeby projednávat sami písemnou formou nebo jejich znakovým jazykem,  a to právě prostřednictvím internetu. Myslím, že to taky jistým způsobem ovlivnilo naše sebevědomí. V rámci virtuální komunikace jdou kolikrát všechny zábrany stranou, neslyšící se virtuálně cítí jistější a sebevědomější, není komunikačně omezený, často opadne ostych a podstatné věci řekne spíše skrze slova, než z očí do očí.

Když opomenu možnost virtuální blízkosti, je tu i další velké plus internetu pro neslyšící. Primárním a přirozeným jazykem neslyšících je znakový jazyk. Čeština jako taková je pro ně cizí jazyk, druhý jazyk nebo dokonce v horším případě i španělská vesnice. Internet je, troufám si říct, pro velkou část neslyšící populace často jediným zdrojem češtiny. Je to jediný prostor, ve kterém mají možnost si spontánně procvičovat český jazyk, rozšiřovat svou slovní zásobu a tím rozvíjet své komunikační dovednosti. A pokud máte velkou slovní zásobu, máte logicky na čem stavět. Znalost jazyka je rozhodující ve všech oblastech života pro všechny lidi na celém světě. Je to základ sociálna. Podstata lidského porozumění. Vazba k druhým. Krotitel. A i bohužel mrvitel lidských vztahů.

Jsem nedoslýchavá a čeština jako taková je můj primární jazyk. Moje matka mě odmala vedla k češtině a soustavně rozvíjela moji znalost češtiny. Nenaučila mě znakový jazyk, ale naučila mě mluvit. Moji slovní zásobu rozšiřují hlavně knihy. Internet však signifikantně ovlivňuje mé komunikační dovednosti a schopnosti. Písemná podoba komunikace mi bude vždy milejší než ta běžná hovorová. Vždy ji budu preferovat, a to z důvodu stoprocentní jistoty porozumění a rozumění, které je pro mě doslova posvátné. Pro někoho melodie srdce, pro mě slovo srdce.

Kdyby dnešek byl posledním dnem internetu, dokázala bych si ho představit. Čistě hypoteticky bych co nejrychleji napsala poslední virtuální vzkaz svým nejbližším, vyšla ven, podívala se na modré nebe nebo na nebe hvězdami poseté, nadechla se čerstvého vzduchu a řekla si: Něco končí a něco začíná…