Libuše Čermáková: Cesta z Rokycan

Je červencové odpoledne a vedro. „Vysaď mě co nejblíž náměstí,“ zavelím a myslím na studenou sprchu.

Mužská inteligence je blondýně nesrozumitelná. Chlap ví, že schody nezvládám, ale je to nejblíž k náměstí, takže zastaví. Trucuju a vydám se dělat trpitelku. Auto odjede. V polovině  schodů  mi dojde, že nemám telefon. Odvoz nebude. A sakra! Nemám mobil,  číslo domů nevím, protože si ho nepamatuju, protože sama sobě nevolám. I kdybych našla telefonní budku, kterou ale zaručeně nenajdu.

V knihovně, kam jsem se vydala, mají moje číslo – ale to staré. Snad seženu taxík. Kdy budu doma chybět? To bych se tady plácala hodně dlouho. A to moje záda nezvládnou.

Taxíky bývají u nádraží. Musím se tam dostat. Je to kousek od náměstí. Pro někoho. Já mám pocit, že se chystám  přešplhat  velký korálový útes. V jedné ruce hůl, v druhé držadlo od tašky na kolečkách, bolavé koleno a čelo orosené – co si můžu přát víc?

Taxíky zmizely, jako kdyby nikdy neexistovaly. V úvahu připadá vlak.  V pokladně mi paní prozradí, že kolem třetí mi to jede. Neváhám a  koupím si lístek, za skoro čtyřicet korun. Autem je to za dvacet minut, jen přes dvě vesnice.

Hurá do podchodu, hurá po dalších nezvládnutelných schodech – na nástupiště. Mám dost. Království za taxík! Nějak mi v tom zmatku uniklo, že míjím výtah, který by mě na nástupiště dopravil. Je tam od toho.

Vlak nemá zpoždění. Vlečeme se mezi poli, od vesnice k vesnici až tam, kde končíme. Budeme přesedat. Peron je smutný, ale já se maličko raduju, protože se mi povedlo vystoupit, aniž bych sebou plácla. Čekám dvacet minut. Tohle místo se jeví jako pochmurná skvrna na mapě západních Čech. Možná odsud vede trasa rovnou do pekla. Kdybych tady počkala až na půlnoc... Vedro dělá s člověkem divy. Na vedlejší lavičce se nějaká naparáděná žena vybavuje s obstarožním železničářem. Takový  ošklivý, fousatý chlap v pomačkané uniformě. V tom horku – a má sako! Že by mu byla zima?

Po půl hodině  pokračuju v jízdě.  Jedna ves, druhá ves... Přestávám počítat.  Po hodině a dvaceti minutách  se vymaním z vlaku, sestoupím ze schůdku, ze kterého se skoro sestoupit nedá a zůstávám na zastávce, od které vede jediná cesta. Hurá do civilizace!

Přede mnou je pouhých  tisíc šest set metrů. S holí, taškou na kolečkách, kolenem, které nespolupracuje, bolí a křupe - a s páteří, která se chová zcela nevstřícně. Sluníčko pálí a já bych sebou nejradši plácla do příkopu, rovnou do zaprášené trávy.

Kdo to říkal, že bez spojení není velení? Chyba, protože bez spojení není slušná existence.

Mířím k domovu. Potkávám auta, která někam vezou sousedy. Všichni na mně udiveně civí a všichni jedou opačným směrem.

Odpočívám vždycky po dvaceti metrech.  Indiánský přesun naruby. Stojím, oddechuju a přemýšlím.  Pak strnu. Proč jsem nejela autobusem? Stačilo poodejít kousek z náměstí a nastoupit. Autobus  jede až na náves. Za půl hoďky jsem mohla být doma - a bez přestupu na tom podivném nádražíčku kdesi na konci světa.