Pavel D. F. Hrubý: Jak mi internet pomáhá zvládnout zdravotní handicap

Internet jsem začal používat ještě v době, kdy jsem byl relativně zdravý a chodil normálně do práce. Dá se říci, že se pro mě stal důležitým pracovním nástrojem, připojoval jsem se k síti hlavně ve své kanceláři, doma jen občas, protože jsem měl jen vytáčené připojení, jehož rychlost nebyla odpovídající mým představám.

A pak to přišlo. Deprese, která mě trápila už několik let, mi postupně vytvářela překážku v práci, až jsem po celém roku v pracovní neschopnosti musel odejít do invalidního důchodu.

Nebylo to nic veselého, jediná činnost, kterou mi moje podlomené zdraví dovolovalo, byl spánek. Necítil jsem se spokojený, ale neměl jsem možnost se aktivně bránit. Deprese je totiž vlastní vůlí nepřekonatelná...

Přesto jsem se nevzdával, docela rád jsem přijal prosbu dirigentky místního kostelního sboru, abych opsal na počítači  jejich celou ručně psanou a mnohaletou kroniku. Což mě přivedlo k pokusu začít aktivně psát vlastní texty – povídky, novely a články pro noviny. Přibližně v té době jsem na internetu objevil literární servery a na třech z nich postupně publikoval svoje texty. Velkým přínosem pro mě tehdy byla práce jazykového editora na webu Liter.cz, díky níž jsem si osvěžil znalosti gramatiky, pravopisu a typografie.

No a od té doby se pro mě internet stal každodenním pomocníkem. Vytvořil jsem si osobní webové stránky, pomáhal jsem s rozjezdem internetové prezentace vznikajícího občanského sdružení Pro Prostějov a objevil kouzlo sociálních sítí.

Poměrně dlouho jsem vydržel na síti Lidé.cz, kde jsem se aktivně účastnil diskusí a nějaký čas pomáhal vést diskusní fórum pro lidi trpící depresí.

Do dnešního dne vydávám vlastní internetový magazín Střípky z regionu, díky tomu jsem se naučil práci s redakčním systémem a stal se členem Syndikátu novinářů ČR. Kromě toho jsem se účastí v řadě on-line prohlížečových her stal alespoň na nějaký čas jakýmsi „externím“ studentem ludologie.

Nyní pomocí internetu hledám práci. Stalo se mi totiž to, co po „reformě“ sociálního systému naší země nejspíš potkalo většinu zdravotně postižených – můj plný invalidní důchod byl bez ohledu na fakt stále stejného postižení snížen na stupeň 2, což k obživě nestačí. Zatím nemám štěstí, jako starší člověk už nejsem pro zaměstnavatele perspektivní. Alespoň jsem se registroval v několika webových statistických panelech, které nabízejí pár drobných za účast v anketách a dotaznících.

Můžu konstatovat, že se pro mě internet stal jakýmsi „druhým domovem“, kde trávím většinu svého času. Sleduji zprávy, vyřizuji korespondenci, píšu články, edituji tiskové zprávy pro publikaci na Střípcích, dívám se na videa na YouTube a účastním se společenského života několika sociálních sítí. Díky tomu, že jeden z mých dvou poskytovatelů internetu umožňuje prakticky bezplatně sledovat televizi na počítači, využívám i tuto možnost. A nesmím zapomenout na spoustu hudebních internetových rádií, které mi tvoří kulisu k jakékoliv tvůrčí práci.

Díky internetu tak můžu opět aktivně žít. Sice nevydržím u žádné činnosti natrvalo, deprese a úzkosti jsou mým denním chlebem, ale ani na jediný okamžik nemám touhu život vzdát, což je pro život s trvalou periodickou depresí velmi důležité.

Dodal bych ještě pár slov k této literární soutěži. Je mi jasné, že psychické postižení stále ještě není v naší společnosti příliš atraktivní. Sice se hodně udělalo kupříkladu pro vozíčkáře a zrakově postižené, ale o lidech trpících duševní poruchou se píše jen v souvislostech, kdy vyložené šílenství vede takto postižené k nedobrým koncům. Proto s úspěchem v této soutěži moc nepočítám. Ale to nevadí, třeba aspoň upozorním na existenci psychicky nemocných...