Aktuálně

 
Back to top

Petr Žižka: Vše mám

Je zima. Mám doma vše, co k životu potřebuji. Panelákové teplo, nepostradatelné berle, internet, mobil a hlavně svého anděla strážného, svoji ženu. Přeci jenom musím občas mezi lidi. Skočím do trolejbusu a jedu. Jak jednoduché.

Je jaro. Panelákové pohodlí a teplo měním za přírodu na chaloupce. I zde mám vše, co k životu potřebuji. Když chci do přírody, nebo mezi lidi, skočím na kolo, na které nejdřív připnu berle a jedu.

To už tak jednoduché není. Je zde velmi krásně. Romantik by řekl, že je to kraj zvlněný jako ňadra ženy. Ano, je to kraj malých pahorků a nevysokých návrší. Z každého kopečku je nezapomenutelný pohled na temné lesy, či zrcadla rybníků. A to je právě ono. Ty kopečky se mi zdají rok od roku větší a strmější. Tak mě napadla myšlenka na elektrokolo. Čekat, až bude nějaké levnější, to z těch kopečků budou velehory. Co takhle z druhé ruky? A tak kamarád internet oznamuje několika desítkám kolegů po celé republice, že sháníme elektrokolo.

Přicházejí mejlíky s popisem a s fotkou. Je z čeho vybírat. Až tu jeden z daleké Prahy nám včetně fotky oznamuje, že kolo je na pohled pěkné a zachovalé. Dle popisu kvalitní a cenově dostupné. A světe div se, je nedaleko od nás u příbuzných na chalupě. Ano, necelých 25 kilometrů. Několik mejlíků, telefonický rozhovor a uzrál plán. Auto nemaje, tak sednu na své šlapací kolo, vyměním ho za elektrokolo a to své šlapací sobě časem nějak dovezu.

Když meteorologové slíbili nádherné počasí, nastal den „D“. V čase kdy chalupáři vstávají, vyrážím na svém kole na cestu. Berle připnuté ke kolu, cykloflašku s pitím a batůžek na zádech.

Co v něm? Mobil nastavený na plné pecky, průkazky všeho druhu, trochu jídla a záchranářský balíček. V něm je ouško od hrníčku pro štěstí. Dřív jsem vozil kliku, ale byla těžká a zabírala moc místa. Ouško je prý plnohodnotná náhrada, jak mi kdysi řekl jeden vysokohorský turista. Bílou nit, protože ta se dá kdykoliv něčím obarvit, podle toho na co ji potřebujete. Samozřejmě jehlu, policejní, teda zavírací špendlík a píšťalku. Mobil je mobil, ale píšťalka má pořád svoji nezastupitelnou úlohu. No a taky fotoaparát, kterým zachycuji vizuální zážitky z cest.

Omlouvám se, že jsem zabloudil do nezáživných detailů, ale to letošní lednové jarní počasí probudilo v mé „dřevěné“ noze mízu a mé myšlenky jsou v rozpuku jako již nalité pupence místní flóry.     

Setkání s elektrokolem bylo jako v romantickém filmu, setkání se ženou. Láska na první pohled. S majitelem jsme si plácli. Své kolo tam nechám, toto cestou domu otestuji a až si přijedu pro to své šlapací, tak se finančně vyrovnáme.    

Vyrazil jsem. Proč ale po silnici? Vždyť se rád toulám a s tímto strojem se nemusím bát kopců ani kilometrů. Nechal jsem se unést a jako dravec ve výšinách jsem já plachtil po hlubokých lesích ve spleti lesních cestiček i asfaltových silniček od lesáků. Kdo si pomyslel, že jsem zabloudil – bingo, má pravdu. Ještě že mám v batůžku to ouško od hrníčku, píšťalku a mobil. Stejně bych měl podle slibu zavolat svému andělu strážnému a ohlásit se, že je vše v pořádku. A tak držím v levé ruce to ouško i píšťalku a s napětím sleduji displej na mobilu. Na baterii jsou dílky všechny čtyři. No a na signálu…? Hurá, perou se tam dvě čárky s jednou. Odkládám píšťalku, ale ouško si nechávám v dlani. Volám a prosím svého anděla, aby se podíval na internet na mapy cz a že se zkusíme dopátrat, kde jsem.

Našli jsme se. Jsem živ a zdráv. Vždyť tato povídání je toho důkazem.