Aktuálně

 
Back to top

Zdeňka Jašková: Trapasy některých z nás

Patřím mezi osoby silně sluchově postižené, trpící praktickou hluchotou a k dorozumívání potřebuji hlavně vidět na hovořícího a především nesmí huhňat, tedy správně artikulovat. Největším utrpením bývalo telefonování, vlastnila jsem sice aparát s nejsilnějším možným zesílením, ale protože nemohu přiložit sluchátko na ucho, kde nosím naslouchátko, nějak se ty vlny ruší, je to někdy o nervy a pokud telefonující mluví hodně tiše, nebo je spojení špatné, mnohdy  jsem musela použít toho, kdo byl po ruce a musel mi tlumočit. Není to nic příjemného, ale žít se s tím dá.

Občas dochází ke kuriozním situacím, kdy občas odpovídám na něco, o čem se vlastně vůbec nehovoří, pouze já se domnívám, že se mluví o něčem jiném. Kdo netuší, že trpím touto vadou, bývá mnohdy zaskočen, než se vše vysvětlí a obvykle vše skončí všeobecným smíchem.

Před více než dvaceti lety jsem přišla, díky zrušení pracoviště, o zaměstnání a zaevidovala jsem se na úřadě práce. Pochopitelně nebyli schopni mi pomoci v ničem, ale hlavně, že mi přišel  telegram, hrozící mi mnoha sankcemi, abych se okamžitě ucházela o místo telefonisty. Jak jsem za celý rok marného hledání práce byla deprimovaná, tak mě popadla taková zlost, že jsem okamžitě zašla za zprostředkovatelkou a to, co jsem jí řekla, si za rámeček nedala, jen blekotala, že ji nikdy nenapadlo, že neslyším .

Nastoupila jsem po dlouhém hledání u sociální organizace a potřebovala jsem podpisy všech zaměstnanců, ještě jsem pochopitelně všechny neznala, volala jsem si je jmenovitě a jedním z nich byl krásný chlapec, na kterém nebylo vidět žádné postižení, kromě velmi špatné mluvy. Začal mi něco povídat čemu jsem nerozuměla, marně jsem ho žádala, aby mluvil pomalu, začal se rozčilovat a křičet, všechno skončilo tím, že mi smetl ze stolu všechny věci, chytil kalendář a otočil ho. Teprve mi došlo, že mi říkal, že si mám dát správné datum. Později jsem se s ním naučila dobře vycházet.

Po několik letech se mi stalo, že mi přestal sloužit můj naslouchací aparátek, bez kterého jsem nemohla žít. Všechno probíhalo standardní cestou, sestra mi udělala základní vyšetření. Trvalo to nekonečně, již jsem byla sama na sebe nazlobená, že stále nic neříkám, do té doby mi ani nedošlo, že až tak špatně slyším. Konečně se mi zdálo, že rozumím a tak jsem celá šťastná řekla pěkně jadrně: „vůl“! Po skončení celé procedury, kdy jsem již seděla u sestřičky a čekala na paní lékařku, mi prozradila, že to správné slovo znělo „hůl“, no smála jsem se ještě u paní doktorky.

Všechno dobře dopadlo, dostala jsem nový přístroj, který mi paní doktorka seřídila pomocí počítače a já nádherně slyšela.

Dcera, jež mne doprovázela, se zeptala: „Co jste tam proboha dělali, vždyť to bylo slyšet po celé chodbě, ti lidé se domnívali, že jsi nějaká návštěva, která zdržuje a oni musí zbytečně čekat!“ Raději jsem se honem brala pryč, než někdo začne nadávat.

Jistě dokážete pochopit, jaká je to úleva, kdy v dnešní době mohu požívat mobil, SMS a internet se svými vymoženostmi, tedy e-maily, chaty, skype. Opět se cítím plnohodnotným členem společnosti.

Takže zdání někdy klame, buďme občas tolerantní a nepředpokládejme, že všichni jsou OK!