Ivona Březinová: Jako spisovatelku mě láká jinakost

Spisovatelka Ivona Březinová byla v posledních třech ročnících literární soutěže Internet a můj handicap členkou poroty. V právě probíhajícím 12. ročníku soutěže se již práce v hodnotitelské porotě nezúčastní, zato nám poskytla rozhovor. Přibližuje v něm, jak vznikaly její knihy pro děti týkající se zdravotního postižení. 

Napsala jste několik desítek knih určených většinou pro děti, a to na různá témata. V roce 2006 vyšla v Albatrosu kniha Lentilka pro dědu Edu. V ní jste velmi citlivě zachytila problematiku stárnutí a přiblížila Alzheimerovu demenci. Proč jste zvolila právě toto téma?

Několik let před napsáním knihy Lentilka pro dědu Edu jsem pracovala na triptychu Holky na vodítku, kde titulními hrdinkami jsou narkomanka Alice, gamblerka Ester a bulimička Martina. Načetla jsem spoustu odborné literatury a hodně času trávila povídáním si s mladými lidmi v léčebnách a pasťáku, aby můj příběh byl co nejvěrohodnější. Nakonec jsem o odbornou kontrolu poprosila svého spolužáka z gymnázia, který se stal psychiatrem. Byl to právě on, kdo mě pak přivedl k nápadu napsat knihu o Alzheimerově nemoci.

Jakou přípravu si vyžádala tato kniha? Vycházela jste ze studia literatury, nebo jste hovořila i s lékaři, případně s rodinami, které pečovaly o člověka s Alzheimerem?

K napsání knihy by mi nestačilo seznámit se s problematikou této nemoci teoreticky. Měla jsem možnost vidět její projevy opravdu zblízka, ať už přímo na psychiatrickém oddělení nemocnice, nebo třeba ve specializovaném seniorklubu, kde jsem nějakou dobu pracovala jako dobrovolník. Spoustu podnětů jsem také dostala od ošetřovatelů, kteří se o lidi postižené Alzheimerovou chorobou dlouhodobě starají.

Jaký byl ohlas na knihu? Přece jen šlo o téma v dětské literatuře dosud neznámé.

Ohlasy byly veskrze kladné, a to jak od dětí, tak od dospělých. Je mi ctí, že jsem se díky knize stala patronkou nadace Alzheimer Nadační fond, který podporuje výzkum a odborný růst českých lékařů v této oblasti. Sama jsem nejdřív nevěděla, jestli tohle téma budu umět napsat tak, aby oslovilo i dětského čtenáře. Pan doktor mě totiž vybízel k napsání knihy pro dospělé. Ale já jsem si postavila hlavu a rozhodla jsem se, že to zkusím. Naději, že to půjde, jsem získala s napsáním první věty, která zněla: Všechno začalo tím, když dědu Edu domů přivedla městská policie. V tu chvíli už jsem věděla, jak příběh uchopit. A jsem ráda, že se to povedlo. Vlivem rostoucího počtu lidí s touto nemocí totiž přibývá i dětí, které s takto nemocným dědou či babičkou mají osobní zkušenost. Mám radost, že nedávno vyšlo dvojcédéčko, kde na jeden disk namluvil Lentilku pro dědu Edu Martin Dejdar a na druhý načetla tentýž příběh, který je ale určen dospělým a jmenuje se Trenky přes kalhoty, Barbora Hrzánová.

V roce 2011 vám opět Albatros vydal knížku Kluk a pes. O třeťákovi Julinovi, který do školy nechodí, ale jezdí (na vozíku), a retrívru Césarovi, který podstupuje výcvik na asistentského psa. Znovu vás zlákalo nelehké téma handicapu, které jste podala bez sentimentu a s humorem. Jakou motivaci jste měla v tomto případě?

Tady kupodivu nebyl impulzem k napsání knihy handicap, ale fakt, že nejen děti, ale i psi musí chodit do školy, učit se a skládat zkoušky, aby z nich něco bylo. Viděla jsem při akci několik asistenčních psů a měla jsem možnost sledovat je i při výcviku. Jejich schopnosti mě natolik uchvátily, že jsem se rozhodla věnovat tématu podrobněji a napsat o psích pomocnících knížku pro děti, a to nejen pro ty na vozíku.

Konečně do třetice v roce 2014 jste vydala knížku Útěk Kryšpína N. Kritika vyzdvihla, že se vám podařilo bravurně přiblížit chlapcovu nedoslýchavost a v tomto ohledu vám patří prvenství v kontextu české literatury pro děti. To už není náhoda, čím vás jako spisovatelku láká problematika zdravotního handicapu?

Neřekla bych, že je to přímo handicap, co mě láká. Možná spíš jinakost, ať už zdravotní, společenská nebo třeba rasová. Tato jinakost mnohdy staví bariéry na cestě vedoucí k většinové mase. Ale právě tyto bariéry mohou být často motorem k tomu, aby člověk sobě i ostatním dokázal, že je stejně dobrý, ne-li lepší, a aby šel za splněním svých snů.

Podnět k napsání knihy Útěk Kryšpína N. jsem dostala od své kamarádky, která jednou prohodila: „Když jdu se svým přítelem po ulici a povídáme si, reaguje na každé mé slovo, ale neslyší zvuk našich kroků na chodníku, nevnímá hukot letadla nad hlavou a už vůbec by ho nenapadlo, že vedle v trávě je slyšet cvrkot lučních kobylek a bzukot včel.“ To mě zaujalo. Poprvé jsem si naplno uvědomila, že každý handicap je tvořený pestrou škálou. Není to tak, že člověk buď vidí, nebo nevidí, slyší, nebo neslyší. Sama od dětství nosím brýle, a když si je sundám, hvězdy na obloze se pro mě stávají neviditelnými. Pochopila jsem, že se sluchem to může být podobné. Otevřel se mi tím pohled do pro mě velmi zvláštního světa, který jsem se snažila ukázat i ostatním.

Často jezdíte na besedy se čtenáři. Co vám přinášejí - kromě toho, že představují doplňkový zdroj příjmů?

Zastávám názor, že veřejná čtení a besedy jsou součástí spisovatelské práce. Sama mám nastavený pracovní rytmus, který víceméně kopíruje roční období. V březnu, který je měsícem knih a čtenářů, Březinová nabalí batoh knih a rozjede se do knihoven a škol po celé republice. V létě, když mají děti prázdniny, se naopak usadím k počítači a píšu další příběhy, abych na podzim zase mohla vyjet na další místa. Zima je pro mě opět obdobím klidu a pracovního soustředění. A tak je to pořád dokola. Na jaře a na podzim odpočívám na cestách od psaní a v zimě a v létě odpočívám u počítače od cestování a mluvení. A je to tak dobře. Nemůžu jen sedět u počítače a psát. Potřebuji vidět ty, pro které píšu, pozorovat je a slyšet, o čem si povídají.

V posledních třech ročnících literární soutěže Internet a můj handicap jste byla členkou poroty a seznámila se tak s desítkami životních příběhů lidí s nejrůznějším zdravotním postižením. Jaké poznání vám práce v porotě přinesla?

Tato soutěž mě utvrdila v přesvědčení, že lidé, pokud opravdu chtějí, mohou si své sny plnit. Poznala jsem, že psaní každého člověka, ať už má jakýkoliv problém, může fungovat nejen jako jeho terapie, ale i jako důležitá informace, jako vzkaz ostatním. Překonáváním překážek obvykle vznikají ty nejsilnější příběhy a já jsem vděčná, že jsem se stala čtenářkou aspoň některých z nich. Velmi intenzivně jsem si také uvědomovala sílu vědy a techniky, která mnohé handicapy maže. To, o čem jsem kdysi jako holka četla ve vědeckofantastických románech, se dnes stává realitou. U lidí, kteří jsou na vymoženostech vědy a techniky bytostně závislí, je to vidět víc, než kdekoliv jinde.

Spisovatelé neradi hovoří o tom, na čem právě pracují. Můžete aspoň prozradit, zda se v některé z dalších knížek objeví opět téma nějakého zdravotního handicapu?

Ano, myslím, že už to prozradit můžu. Tentokrát jsem byla k napsání knihy přímo vyzvána Asociací pomáhající lidem s autismem (APLA). Téma jsem studovala skoro tři roky. A loni v létě jsem o tom napsala knihu pro dospívající čtenáře. Dva ze tří hlavních hrdinů mají poruchu autistického spektra, jeden má diagnostikovaný nízkofunkční autismus, druhý Aspergerův syndrom. Věřím, že můj příběh přivede k většímu pochopení tohoto problému spolužáky, kamarády a sourozence dětí, které nějakou formou této poruchy trpí.

Každý jsme jiný. Někdo se od většiny odlišuje víc, někdo míň, ale svými životními příběhy se můžeme navzájem obohacovat.

Jaroslav Winter

P.S. Více o tvorbě Ivony Březinové se můžete dozvědět na www.brezinova.cz.