Kamila Spěváková: Internet a můj handicap

Přišla jsem na svět bez internetu, kdy se název Československo měnil na Československou socialistickou republiku, Brněnská Masarykova univerzita byla přejmenovaná na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně, byl vypuštěn Sputnik se dvěma psy na palubě a firma Panasonic se stala prvním japonským výrobcem barevných televizorů.

Jak jsem poprvé udělala své první krůčky a jak jsem stále nemohla vyslovit poprvé „máma“ nebo „táta“, tak se moji rodiče dozvěděli definitivní pravdu od lékařů, že neslyším. Měla jsem velké štěstí, že jsem si dobře vylosovala své rodiče. Naučili mě mluvit, psát a číst. Těší to mne i mé rodiče. Mamko a taťko, děkuji za přípravu a doprovod do světa internetu.

Pro moje rodiče byly první čtyři roky mého vývoje těžké. V té době neexistoval internet, prostřednictvím kterého by si mohli získat nějaké informace, jak správně vychovat a vzdělat takové dítě. Tak to začali jako samouci. Prvním jejich úkolem bylo u mě odmalička rozvíjet logické myšlení. Např. mě jako lezoucího kojence posadila mamka na klín, dala mi do pusinky dudlík a prostřela stůl velkými pomíchanými knoflíky zatím dvou barev, mamka mi ukázala třídění červených a modrých knoflíků. Časem jsem to pochopila a s pomocí logiky jsem hledala nejprve všechny červené, které jsem dala postupně do kelímku, až mi nakonec zůstaly na stole jen modré. Časem mi k nim přidala žluté, pak zelené a tak dále. Ačkoliv ve dvou letech jsem stále nemluvila, už jsem uměla třídit šest základních barev a ve třech letech vedlejší barvy, tj. bílou, oranžovou, růžovou a fialovou. Mamko, děkuji: „Jsi nejúžasnější předchůdkyně dětské aplikace na internetu.

Jak jsem začala navštěvovat mateřskou školku pro neslyšící, tak mi vyrobil taťka doma závěsnou tabuli s vlastnoručními kresbami jednotlivých jednoprstových znaků od A do Z a krásnou „encyklopedii“ s vlastnoručně namalovanými obrázky s psanými slovy. Tam namaloval vše, co by měly zdravé děti v mém věku znát. Když jsem se tyto znaky naučila, tak došlo k významnému překonání velké komunikační bariéry mezi mnou a rodiči. Časem se to změnilo na zábavnou hru, rodiče vybrali pro mě nějaké slovo ze sešitu, které mi napřed „diktovali“ a „znakovali“ a pak jsem se to pomocí odezírání snažila uhádnout a nakonec jsem hledala k zamýšlenému odezíranému slovu správný obrázek v sešitě. Taťko, děkuji: „Jsi nejúžasnější předchůdce obrázkové aplikace a encyklopedie na internetu!“.

V té době neexistovaly v televizi skryté titulky ani tlumočník znakového jazyka. Moji rodiče fungovali jako „stínoví“ mluvčí. Když jsem chtěla vidět nějaký pěkný odpolední pořad, tak mamka okamžitě přerušila své domácí povinnosti, např. vaření, praní nebo žehlení a tak dále. A přisedla ke mně a mi ochotně tlumočila vše. A když nemohla, tak můj taťka ji suploval, na rozdíl od ní si vzal tužku a psal mi to na papír. Když se objevily první skryté titulky a když jsem zhlédla po čase reprízu nějakého filmu nebo nějaké pohádky, tak jsem zjistila, že moji rodiče tlumočili přesně podle hovořících osob v televizi, nevynechali ani jedno slovo, ani nepoužili zjednodušených slov. Mamko a taťko, děkuji: „Jste nejúžasnější předchůdci budoucích televizních a internetových titulkářů!“.

Na večerní studia na pražské stavební průmyslové škole ve Zborovské ulici ráda vzpomínám, neboť odpovídají známému filmu: „Marečku, podejte mi pero!“. Když můj třídní profesor informoval svoji třídu na začátku nového školního roku o mé sluchové vadě, tak celá třída se hlásala, že mi bude pomáhat. Seděla jsem v druhé prostřední lavici vedle spolužačky, která mi za mě ze začátku psala nové látky pomocí „modrého kopírovacího“ papíru. Časem, když jsme se sblížily, tak mi stačilo nahlédnout do jejího sešitu a opsat si to hned. Slyšící spolužáci, děkuji: „Jste nejúžasnější předchůdci budoucích přepisovatelů elektronického přepisu!“

Vynálezce internetu, děkuji!