Ludmila Antošová: Život s rozumem

Probudila jsem se jednoho dne do zimního, pošmourného rána. Již několik týdnů, když ráno otevřu oči, přemýšlím, zda navštívit očního lékaře. Lampa, která visí nad mým lůžkem, je jakoby v mlze. Každý den doufám, možná je to jen unavený zrak a já prostě v těch dnech nemohu ani číst ani vykonávat drobné práce. Věřte mi, někdy jsem měla sama na sebe velký vztek, vztek na svoji nešikovnost, potažmo nemohoucnost, ale nakonec jsem si řekla, holka ve svém věku - osmdesátka na krku, žehráš na svůj osud, to přece k věku patří.

Denně se kojím nadějí, že už brzy přijdou prosluněné dny a já prohlídnu. V té době se rekonstruoval interiér Národního divadla a já jsem byla pozvána na první představení po těchto úpravách. Šla jsem velmi brzy, abych se dostatečně pokochala všemi nádherně nasvícenými prostorami divadla. Svěřila jsem se své přítelkyni, se kterou jsem na představení šla, se svým postřehem,  že trochu ruší, že dva ze sloupů na jevišti po pravé straně nejsou pozlacené. Po této mé připomínce jsem uviděla údiv na tváři mé přítelkyně, která mi tiše sdělila, že bych neměla návštěvu u očního lékaře odkládat, já jsem totiž ke své hrůze zjistila, že na pravé oko vůbec nevidím, pouze obrysově.

Hned ráno jsem spěchala na oční oddělení a lékař mne ihned odeslal na velké vyšetření do nemocnice. Výsledek mnoha vyšetření byl špatný - v pravém oku zjizvení a vidění jen vnějším koutkem, v levém oku tři okulární díry na sítnici, které  jsou  zatím v celém světě neoperovatelné. Verdikt zněl jasně - za krátký čas hrozí nevidomost. Propadla jsem panice a po několika hodinách jsem si vyprosila konzultaci u lékaře, který byl vedoucím očního oddělení. Chtěla jsem vědět, zda mám nějakou šanci. Po mnoha vyšetřeních, která byla velice náročná, ale nikoliv bolestivá, jsem dostala návrh, na svou zodpovědnost a s nejistým výsledkem, že se lékař o tuto operaci okulární díry pokusí.                   

Den, kdy jsem za sebou zamkla dveře, mi nebylo nejlépe. Rozhodnutí bylo jen na mně a já lékařův návrh přijala. Následovala obvyklá operační rutina. Po týdenním pobytu v nemocnici jsem zjistila, že lepší už to být nemůže a že musím najít způsob a organizaci, která mi pomůže zařadit se do běžného života. Každodenní život jsem začala s pomocí rodiny a přátel zvládat, ale potřebovala jsem styk se světem, nemohla jsem číst, dívat se na televizi. Po rodinné poradě jsem vybrala počítač jako jediné spojení s veškerým děním a komunikací s blízkými a přáteli. Po nějaké době se můj stav ustálil na obrysové vidění a já se obrátila na doporučení oční lékařky na organizaci SONS.

Měla jsem obavy vzhledem k svému věku, že práci s počítačem nemohu zvládnout. Při první návštěvě jsem byla mile překvapena. Našla jsem zde lidi, kteří se postupně stali přáteli, kteří mají cíl a jsou ochotni pomoci každému, kdo je ochoten spolupracovat a učit se novému i když to jde někdy velice ztuha. Hned po pohovoru jsem byla zařazena do počítačového kurzu, při zkouškách  jsem uspěla na výbornou a na základě toho mi byl doporučen a poté schválen příspěvek na počítač se speciálním programem pro nevidomé .

Dnes už sleduji vše jako dříve a co potřebuji, umím si najít denní tisk, digitální knihovnu, veškeré kulturní dění a vše, o co se zajímám. Jen věci k vidění jsem vyměnila za permanentku na koncerty a besedy. Těším se na jaro, výlety pod odborným doprovodem, omládla jsem v partě mladých lidí se stejným hendikepem, na který člověk dovede na chvíli  zapomenout do chvíle, kdy Vás vlhký čenich napomene - tam nemůžeš.

Díky všem, kteří mi každý den umožňují žít opět „normálně".