Miloslav Mašek: Dny jsou stále plné barev

Klubíčko mého životního osudu se začalo odmotávat v jihočeském městě Písku. Nevím, co vše jsem do vínku dostal, ale nezdolný optimismus určitě hned dvakrát. Léta dospívání rychle uběhla, po vojně jsem se oženil a s manželkou vychovával syny. V té době nám stále svítilo slunce, nebe bylo blankytně modré a jen občas po něm přeběhl malý bílý beránek.

Slza štěstí na řase,

svět v krásnou duhu proměnila,

já ve čtyřlístcích měl své lože

a hrál si s větrem na lukách …

 

Kosa v trávě však skryla se,

žití květ krutě poranila …

Psal se rok 1988. V té době nebylo u závažných onemocnění zvykem, aby se pacient od ošetřujících lékařů dozvěděl, jakou nemoc vlastně má. Ani já nebyl v tomto směru výjimkou. Pravdu o mém zdravotním stavu mi ze „známosti“ řekl až jeden lékař větou, kterou dodnes slyším znít v uších: „Prognóza Tvojí nemoci není dobrá, máš ještě asi tři roky.“ Doma jsem měl dva malé kluky, manželku a já sám před nedávnem oslavil třicetiny. Následoval odchod do invalidního důchodu, rozpad manželství, čas mnohých změn.

Z velkého hřiště zůstal jen plácek,

z bohaté hostiny od buřtů tácek,

z květnaté louky, kde koulel se míč,

klikatá pěšina a vládce Bič.

Internet v té době neexistoval, zato otázek mnoho. Čerpal jsem tedy prvotní informace z knih a tematicky zaměřených časopisů a přehodnocoval své životní priority i názory na svět kolem nás. Až teprve o několik let později jsem mohl tyto odpovědi hledat na internetu. Některé informace z různých oblastí byly snadno dostupné, jiné nikoli. Mnohokrát jsem se zamýšlel nad otázkou, co to vlastně je "krásný život"? Vždyť energii, ten hnací motor, který nás žene vpřed, má přece každý člověk v sobě. Někdy však není v jeho vlastních silách rozehnat mraky, co mu cloní ve výhledu ke slunci. Také jsem se ve svých očekáváních zklamal, hledal smysl konání a nenacházel ho. Místo pohlazení a lásky přišel políček a lidská zloba. Ale vanoucí svěží vítr, v podobě mých nejbližších a přátel, tu pro mne vždycky byl a je. Stále jsem však hledal ženu blízkou mému srdci, se kterou bych mohl sdílet vše, co život přináší.

Prochodil jsem mnoho míst

a hledal štěstí zbloudilé,

co pustilo se drápky,

bych mohl dál si v knize číst,

těšit se z krásných obrázků …

 

Vrátilo se mi zpátky …

Ano. Díky internetu jsem ji skutečně našel, schovanou za krátkým nenápadným inzerátem. Přítelkyni s upřímným úsměvem na tváři i v nitru. Chápeme svoje smutky a oslavujeme úspěchy, ale také od sebe vzájemně přijímáme podporu. Náš život tak má význam. Vždyť okamžiky každého dne, z nichž se jako mozaika skládá celý náš život, jsou vlastně jakési kapičky. Vytvářejí pomyslnou řeku osudu a je na nás, zda budeme plavat, či se necháme unášet proudem.

Rozhodnutí jak žít, je pouze na nás. Nemoc nemusí znamenat vzdát se života v celé jeho bohatosti. Je však nutné se pozastavit a přesměrovat. Každý jde svou osudovou cestou, není rovná a má mnohé výmoly. Musíme brát toto osudové setkání jako každodenní výzvu, ne kapitulaci! Život s nemocí je jako bujný plevel, který vše dusí a přes něhož mnohdy není vidět barevné květy za pomyslným plotem vlastních možností. Já ta dělící vrátka otevřel a krásné vonící květy tam skutečně jsou!