Iveta Kollertová: Restart

Nejsem psavec ani nejsem spisovatelka, ačkoli mi vyšla kniha a řádků, psaných dvěma prsty, je víc, než bych dokázala kdy spočítat. Nejsem ani poeta, i když usínám s veršem v mysli a hledáním dalších rýmů na ozvěnu kroků pozdního chodce na ulici. A už vůbec nemám ambice proslavit se prózou, i když jich mám několik rozepsaných v útrobách počítače. A stejně je tu něco, co mne donutilo vydatlovat spisovnou češtinou momentální stav romantické i veskrze praktické duše imobilní ženy, žijící na dvakrát dvou metrech své elektricky i elektronicky ovládané postele.

Odsud si řídím svůj život, úředničinu, fantazii, své pocity i své sny.

Stačí kliknout a psát.

Priority jsou jasné, z minima vyždímat maximum.

Na monitoru je všechno tak jednoduché.

Virtuální láska, virtuální výlet, virtuální přátelé a pocit samoty i osamění je pryč. Jenže někdy stačí maličkost a zrovna dopsaný článek zmizí díky čtyřem kočičím tlapkám, proběhnuvších po klávesnici. Zákon schválnosti jak vyšitý, úder do klávesky „delete“ nebo tiché zamručení větráku při vypínání počítače.

A tak je to vlastně se vším.

Nevyhovující virtuální láska, přátelství, věta a jedno kliknutí. Zaseknutí na tématu, nedostatek inspirace a jednoduché řešení. Vypnout nepohodlné, nedostačující, nudné, negativní, kritizované.

Jenže v životě, v tom pravém hmatatelném životě mne klávesa „enter“ dveře neotevře, „delete“ od bolesti nepomůže a tlačítko „restart“ pro sebe léta marně hledám. Je skvělé cestovat, aniž bych utratila za letenky, je skvělé mít informace, aniž bych běhala po knihovnách a je skvělé nebýt sám, jen to objetí, hřejivé a s tlukotem srdce pod svetrem, mi žádný počítač nenahradí.

Tak sice blahořečím technickým vymoženostem, hltám zprávy na serverech, diskutuji na chatech a zároveň mi moc chybí úplně obyčejné zaklepání na moje dveře.