Miroslav Michálek: Vesmír, děd Vševěd a nevidomí

Nevím, jak vy, ale já tomu říkám „Vesmír“, tedy s velkým V. Čemu? No přece tomu záhadnému, co je všude nebo kdesi nahoře, a co mi občas „přifoukne“ něco do života. Tedy že člověka potká něco, co by z hlediska pravděpodobnosti nemělo vůbec nastat.

Například v mládí jsem si koupil elpíčko černošského saxofonisty Rollanda Kirka, které se mi moc líbilo. Nedávno jsem dostal chuť si Kirka znovu poslechnout, a tak jsem se obrátil na moderního děda Vševěda, na internet. Ten mi vygooglil nejen jeho hudbu, ale také překvapivou informaci, že byl nevidomý.

Jako mladík jsem ještě nic netušil o své budoucí slepotě a z jazzu jsem si nejvíce oblíbil Kirka, o jehož slepotě jsem neměl tušení. Prý míval až sedm nástrojů zavěšených kolem krku a hrál i na tři najednou. Děd Vševěd-Internet uvádí: „V roce 1975 ho ranila mrtvice. Ochrnul na celou jednu stranu těla. To ho ale neodradilo. Upravil si nástroje, aby mohl hrát pouze jednou rukou a pokračoval v mezinárodním turné. V roce 1977 dostal po koncertě další záchvat mrtvice.“ Tak v jednačtyřiceti letech odešel do jazzového nebe, ale tady na zemi zanechal nesmazatelnou stopu. „Přefukování“ flétny a mluvení do ní po něm začali používat třeba Jon Anderson z rockových Jethro Tull nebo náš Jiří Stivín.

Nevidomých černých muzikantů bylo kdysi hodně. Ve spižírně děda Vševěda-Interneta se dají najít dokonce stránky o zdravotně postižených amerických top muzikantech, kde se nevidomí hudebníci snadno poznají podle anglického „blind“ ve svém jméně.

Jeden z nich – Blind Willie Johnson to dotáhl až do skutečného vesmíru, a to ve společnosti Mozarta či Beatles. Nahrávka jeho písně je totiž na pozlaceném disku, který za hranice Sluneční soustavy vynesla americká sonda Voyager.

Nedávno mi Vesmír přifoukl do života dalšího nevidomého bluesmana, bílého a dnes populárního. Zapnul jsem rádio zrovna ve chvíli, když moderátor mluvil o nevidomém pětiletém klukovi jménem Jeff Healey, kterému dal kdosi na klín kytaru, aby si ji osahal. A on se pak na ni naučil hrát tak, jak ji poprvé držel, s rukama seshora jako na klavír. A hrál skvěle blues, rock i jazz.

Děd Vševěd o něm píše: „Víčka zakrývají oči. Překrásné, ale hledící nikam. Považujme to za dar, jelikož on vidí mnohem dál, než většině z nás oči dovolí. Sedí a je ticho. Kytara typicky položena na kolenou. Nedočkavá. Doufá v dotyk prstů svého pána. A pak to přijde. Vytouženou nabídku přijímá a na oplátku rozezní své tělo kakofonií barev. Úsměv na rtech. Energie prostupující celým tělem nedovoluje být v klidu. Hudbu žít. Hudbu vidět. S hudbou zemřít.“ Jeff Healey zemřel ve svých 42 letech v roce 2008. Rakovina mu vzala nejen zrak, ale nakonec i život.

A ještě k nevidomým ve velkém umění. V dobročinném obchůdku mi Vesmír přifoukl cédéčko skladatele jménem Louis Vierne. I zeptal jsem se děda Vševěda-Interneta na tohoto životem zkoušeného varhaníka a přeběhl mi mráz po zádech: „V průběhu svého 1750. varhanního recitálu v chrámu Notre Dame dne 2. června 1937 dostal srdeční infarkt. Dokázal ještě dohrát hlavní skladbu recitálu, aniž by kdokoliv něco zpozoroval. Při pokračování recitálu, improvizaci, se zhroutil, jeho noha stiskla pedál varhan a zemřel za zvuku jediné noty u svých milovaných varhan.“

Proč to vlastně píši? Možná jsem chtěl říct těm, kteří tvrdí, že slepota je nejhorší postižení, že mně by se asi hůře žilo beze sluchu. A taky jsem chtěl psát o několika skvělých muzikantech, kteří svým nadšením a uměním přispěli k integraci nevidomých na Zemi i za hranicemi Sluneční soustavy. A nakonec jsem chtěl za vše poděkovat Vesmíru a pochválit za vševědoucnost našeho moderního Děda Vševěda.